Hana (64) darovala synovi a snaše byt a půl milionu jako start do života. Místo vděčnosti však zažívá bolest, žádosti o další peníze a citové vydírání, které rodinu rozdělily.
Nebyli jsme bohatí, ale celý život jsme tvrdě pracovali, aby našim dětem nic nechybělo. Když se syn oženil, chtěli jsme, aby mladí měli dobrý start. Koupili jsme jim byt a přidali jsme jim půl milionu korun na zařízení a rozvoj jejich firmy.
Mysleli jsme si, že to stačí. Že nám budou vděční. Bohužel se ukázalo, že v očích snachy – a našeho vlastního syna – bylo všechno, co jsme udělali, málo. Netrvalo dlouho a zase prosili o víc. Až nakonec začali vyžadovat. Bolelo to, protože jsme je přece oba milovali. Teď už nevím, jestli jsme udělali dobře.
Byt jsme dali jako dárek
„Opravdu nemusíte, my si poradíme,“ říkala tehdy naše budoucí snacha s lehkým ruměncem studu na tvářích.
Seděli jsme ve čtyřech u našeho kuchyňského stolu. My – rodiče s třicetiletým manželstvím, a oni – mladí, zamilovaní, na prahu společného života. Pavel vypadal šťastně, říkal, že konečně potkal ženu, se kterou chce zestárnout. A nám nebylo třeba nic víc. Chtěli jsme, aby to měli jednodušší, lehčí. Aby se nemuseli trápit tím, čím jsme se trápili my, když jsme začínali.
„Žofie, pro nás to nic není,“ usmála jsem se na ni tehdy vřele. „My jsme neměli šanci na pomoc od nikoho. Vy můžete začít jinak. Lépe.“
Koupili jsme jim třípokojový byt v klidné čtvrti. Prosluněný, s balkonem a výhledem do parku. Pavel byl v sedmém nebi. Žofie také – i když na jejích očích jsem viděla, že má už jasnou představu, jak si všechno zařídí „po svém“. Dali jsme jim klíče, uspořádali jsme malou večeři na oslavu nového bydlení. Smáli se, děkovali, objímali nás s vděčností. Alespoň jsme si to tehdy mysleli.
Po měsíci nás poprosili o další pomoc – půl milionu korun na „rozjezd firmy“. Žofie se měla věnovat prodeji na internetu, Pavel měl zařizovat logistiku. Uvěřili jsme, že to je investice do jejich budoucnosti. Zadali jsme příkaz k převodu. Ani se nezeptali, jestli je to dar, nebo půjčka. A já... byla jsem tehdy prostě šťastná, že jim můžu něco dát. Netušila jsem, že to byl teprve začátek.
Půjčka bez vrácení
Půl roku po převodu peněz na jejich účet jsem se Pavla jen tak mimochodem zeptala, jak jim jde podnikání. Podíval se na mě, jako by nerozuměl otázce.
„Ne... v pohodě, rozjíždíme se,“ odsekl a nervózně se podíval na telefon. „Teď hodně investujeme. Kapitál se musí točit.“
Žofie neřekla nic. Jen se usmála, jako vždycky uměle, a rychle změnila téma. O tom, co se s firmou skutečně dělo, jsme se dozvěděli od sousedky. Měla známou na finančním úřadě. Firma existovala – ale jen na papíře. Ve skutečnosti neměla žádné obraty, jen náklady. A všechny peníze z naší „investice“ padly na nové auto, drahé dovolené a zařizování bytu. Všechno „na vysoké noze“.
„Nechce se mi tomu věřit,“ říkal můj muž a díval se do prázdna, jako by hledal nějaký smysl. „Náš syn se tak změnil... Nebo byl takový vždycky, jen jsme to nechtěli vidět?“
Viděla jsem, jak ho to bolí. Mě také. Večer jsem zavolala Pavlovi a zeptala se ho na rovinu:
„Kdy nám začnete vracet ty peníze?“
Ticho na druhé straně trvalo dlouho.
„Mami, vždyť jste říkali, že je to dar. A teď z toho děláte problém? Žofie říkala, že se nemá něco přijímat od srdce a pak to chtít zpátky. To není hezké.“
Ten večer jsem plakala. Ne kvůli penězům – kvůli tomu, co se stalo s naším dítětem.
Chtěl pořád víc
Od toho rozhovoru uplynulo několik týdnů. Pavel a Žofie se přestali ozývat. Žádné návštěvy, žádné telefony. Ticho. Dokonce ani na svátky nepřijeli – poprvé po mnoha letech. Poslali jen přání... podepsané strohým „Žofie a Pavel“. Jako bychom byli cizí lidé, ne rodiče, kteří jim dali polovinu života.
Věděli jsme, že něco není v pořádku, ale neměli jsme, jak si to ověřit. Až jsem jednoho dne náhodou potkala Žofii v nákupním centru. Šla s kamarádkou, obě ověšené taškami z luxusních butiků. Když mě uviděla, na chvíli ztuhla.
„Ach, dobrý den...“ zamumlala, viditelně v rozpacích.
„Vidím, že se podnikání nakonec podařilo?“ zeptala jsem se chladně, neskrývajíc sarkasmus.
„Ne... nějak se to točí,“ odvětila a uhnula pohledem. „Musíme letět, jsme objednané ke kosmetičce.“
Dívala jsem se za ní s hořkým pocitem. To byl ten okamžik, kdy jsem něco pochopila. Přestala jsem věřit v jejich dobré úmysly. Pochopila jsem, že ta „firma“ je jen zástěrka. Záminka k tahání peněz.
O pár dní později přišel Pavel sám. Zjevil se večer, s výrazem zkroušeného syna.
„Mami, potřebujeme ještě sto tisíc. Dochází nám hotovost, a když nezaplatíme faktury, všechno se to sesype.“
Ztuhlá jsem. Než jsem stihla něco říct, vešel můj muž.
„Ani korunu navíc,“ řekl tvrdě a podíval se synovi přímo do očí. „Nenecháme se dál využívat.“
To bylo poprvé, co Pavel neřekl ani slovo. Prostě odešel.
Vsadili na citové vydírání
Po tomto rozhovoru mezi námi zavládlo hrobové ticho. Dva měsíce jsme neviděli ani Pavla, ani Žofii. Ani se nezeptali, jestli žijeme, jestli jsme zdraví. V našem domě bylo prázdno jako nikdy. Manžel chodil zamyšlený, já se přistihla, že pořád se dívám na telefon. Zbytečně. Nakonec zavolal.
„Mami, musíme si promluvit. Žofie je těhotná.“
Ztuhlá jsem. Něco se ve mně pohnulo, možná mateřská naděje. Možná hloupá víra, že dítě je změní.
„To je dobře, synku. Gratuluji.“
„Ale máme problémy. Velké. A nevím, jak si bez vaší pomoci poradíme.“
Začalo to. Znovu. Tentokrát jinak – pod záminkou „pro dobro dítěte“, „pro vnouče“. I Žofie mi zavolala. Plakala.
„Chcete, aby se naše dítě narodilo v chudobě? Opravdu nám nemůžete pomoci? Tolikrát jste říkali, že rodina je nejdůležitější. A co teď?“
Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem věděla, že manipulují. Na druhou – srdce mi pukalo při pomyšlení na nevinné dítě. Můj muž neměl žádné pochybnosti.
„Používají to těhotenství jako trumf. To je vydírání, Hanko. A my tomu nesmíme podlehnout. Jinak to nikdy neskončí.“
Měl pravdu. Ale v noci jsem plakala. Protože i když měl pravdu, byl to přece náš syn. A já ho nedokázala přestat milovat.
Hranice, které jsme museli nastavit
Nezavolali jsme zpátky. Neodepsali jsme. Poprvé po mnoha letech jsme se rozhodli mlčet. Ne z nedostatku lásky – z potřeby ochránit sami sebe. Protože naše srdce už byla rozedraná do krve. Věděli jsme, že pokud se teď podvolíme, všechno začne nanovo. Pavel přišel nečekaně. Stál ve dveřích, s podlitýma očima a jakousi podivnou grimasou na tváři, která se snažila předstírat úsměv.
„Tati, mami... já vím, že jsem to možná přehnal. Ale mohli byste pomoct alespoň Žofii. Ona se tak nervuje. A pro to dítě to není bezpečné.“
„A co, zase převod?“ zeptal se můj muž klidně, ale tvrdě. „Synu, pochop, my už víc nemáme. A i kdybychom měli, nechceme dávat.“
Pavel zbledl. Nečekal, že tentokrát nepovolíme. Vytáhl z kapsy dokumenty.
„Tady je nájemní smlouva, tady rozpočet na výbavičku, tady potvrzení o dluhu... Mami, to nejsou žádné vtipy. Když se to nepovede, budeme muset prodat byt.“
„Tak ho prodejte,“ odpověděla jsem tiše. „Je to váš život. My jsme ten svůj už odevzdali.“
Bylo v něm něco nového. Ne hněv, ne zklamání. Spíš rozčarování. Ale ne z nás. Ze sebe. Odešel pomalu. Nepráskl dveřmi, neházel obviněními. A to bolelo víc než cokoli, co padlo předtím. Tehdy jsme pocítili, že navzdory bolesti jsme udělali dobře. Nastavili jsme hranici, kterou jsme už nikdy nehodlali překročit.
Děti nejsou vždy vděčné
Od toho rozhovoru uplynulo více než půl roku. Neozvali se ani jednou. Vnouče jsme neviděli, nevíme ani, jestli je to chlapec, nebo holčička. Žofie dává nějaké fotky na sociální sítě, ale já už nepatřím mezi její přátele. Pavel také zmizel. Jako by nás odřízl nožem, jednou provždy.
Někdy si myslím, že je to možná všechno opravdu naše chyba. Možná jsme dávali příliš mnoho a vyžadovali příliš málo. Možná jsme v Pavlovi vybudovali přesvědčení, že na všechno má nárok. Že láska rodičů není dar, ale povinnost. Že vděčnost je luxus, ne standard. Ale pak si vzpomenu, kolikrát nás varoval zdravý rozum. Kolikrát jsem měla v srdci pochybnosti, které přehlušila potřeba být dobrou matkou. Kolikrát manžel říkal: „Nech to, ať si vydělá sám,“ a já jsem to odbyla.
A teď sedíme ve dvou v našem klidném domě, kde kdysi kypěl život. Máme jeden druhého. A to je také něco. Hodně, dokonce velmi. Protože i když od nás naše dítě odešlo, my stále trváme. Spolu. Nevím, jestli se Pavel někdy vrátí. Jestli to pochopí. Jestli přivede vnouče, abychom ho poznali. Ale i když ne – musím se s tím smířit. Udělali jsme, co jsme mohli. Milovali jsme nejvíc, jak to jen šlo. Odevzdali jsme téměř všechno. A zbytek už musí dopsat oni.
Hana, 64 let
Související články
