Důchod mi pošťák nosí desátého každého měsíce. Syn mě už dlouho přesvědčuje, abych si založila účet, že mi peníze budou chodit přímo tam. Já to tak ale nechci.
Raději jsem měla peníze doma
Nemám ráda elektroniku, s počítačem si moc nerozumím. A placení kartou mi nějak nesedí. Hotovost v kapse je prostě hotovost. A kdoví, jestli se s bankou najednou něco nestane a já nezůstanu bez koruny?
„Slyšela jsem o takové situaci jednou v televizi. Banka zkrachovala, peníze zablokovali a lidi si neměli za co koupit ani chleba“ – řekla jsem Petrovi, když mě s tím účtem zase otravoval.
„Ale mami, mami, co to povídáš? To byla možná nějaká malá pobočka. Já bych ti pomohl založit účet tam, kde ho máme my s Marikou, to je spolehlivá instituce“ – přesvědčoval mě.
„Dej pokoj, kam bych cpala svých pár korun po bankách. Vy jste něco jiného, vás může někdo okrást. Ale mě nemá o co“ – ukončila jsem netrpělivě náš rozhovor a všechno zůstalo při starém.
Mám malý důchod
Peníze mi pošťák vždy přinese až domů. Pan Václav je takový milý člověk. Vždycky si s vámi chvíli popovídá, zeptá se na zdraví. Pro mě, osamělou důchodkyni, kterou děti a vnoučata navštěvují jen o svátcích, je to vždycky nějaké rozptýlení. A toho bych se měla z vlastní vůle vzdát? To ne, tak hloupá ještě nejsem.
Mimochodem, ten můj důchod je vážně mizerný. Když ještě žil Jan, bylo to snazší. Ani on nedostával o moc víc, ale když jsme ty peníze dali dohromady, dalo se s tím hospodařit. Manžel zemřel už skoro před čtyřmi lety a od té doby se musím protloukat sama.
Hned rozdělím peníze na hromádky. Nejdřív zaplatím nájem, vodu, popelnice, plyn a telefon. Každé dva měsíce je tu ještě elektřina, a to je pak těžší. Teprve potom si vyzvednu léky a to, co mi zbývá, si rozdělím na jídlo na celý měsíc. Moc toho nezbývá, proto mám hotovost vždycky přesně spočítanou.
Žiju skromně, ale nestěžuju si
Důležité je, že si ještě poradím sama. Dojdu si do obchodu, do lékárny i na poštu. Nakupuju jen pár věcí, takže tašku domů donesu. Tyhle své výpravy mám vlastně i ráda, protože se aspoň dostanu z domu. Prohodím pár slov se spřátelenými prodavačkami, usměju se na tu milou paní na poště. Nedaleko našeho domu je i malá tržnice.
„To je moje spása. Kde jinde bych koupila zlevněnou zeleninu nebo pár kousků ovoce“ – vyprávím Kristýně, mé sousedce, která jako jedna z mála chápe, jak musím vymýšlet, abych všechno poplatila a vystačila do dalšího desátého.
„Ano, já tam taky často koupím nějakou zlevněnou mrkev do polévky nebo pár jablek. Nedávno mi ta milá paní Božena dokonce dala květák zadarmo. Říkala, že je trochu otlučený, takže by ho stejně neprodala. Ale já jsem ho hezky okrájela a nelišil se od toho ze zeleniny, který stojí přes stovku“ – sousedka se potýkala s podobnými problémy jako já.
Žiju skromně, ale nestěžuju si, protože to zvládám. Na jaře a v létě trávím spoustu času na balkoně, občas si s Kristýnou sedneme na lavičku v nedalekém parku a pozorujeme kolemjdoucí.
„Dneska jsou všichni takoví uspěchaní, pořád někam spěchají“ – často si opakujeme, ale chápeme, že mladí mají své povinnosti a stále jim chybí čas.
Děti se staví jen o svátcích
Moje děti to mají podobně. Petr s manželkou a vnoučaty se u mě také staví jen na otočku. Sotva dopijí čaj a snědí křehkou sušenku, kterou schovávám v kuchyňské skříňce speciálně pro jejich návštěvy. A už zase běží za svými povinnostmi. Jsou to hodné děti, jen na mě prostě nemají čas.
Dcera bydlí na druhém konci města s manželem a vnučkou. Oba si ale budují kariéru – jak tomu říkají. A navštěvují mě ještě méně. Teď staví dům na předměstí a příští rok se plánují stěhovat. Jsem ráda, že se mé Anežce v životě daří a nic jí nechybí. Ať to má holka v životě snazší, než jsme to kdysi měli my s Janem. Vždyť proto jsme celý život tvrdě pracovali, aby se mohla učit a získat dobrou práci.
Dcera ohlásila návštěvu
„Stavíme se u tebe, mami, po obědě. Budeme zrovna poblíž tvého sídliště vyřizovat důležité věci, tak se zastavíme. Při té příležitosti si vezmu ty své knížky, co u tebe zůstaly. Martin tvrdí, že takové ozdobné drobnosti jsou teď v módě, tak je dáme do knihovny v novém domě“ – překvapila mě telefonátem.
„Jasně, přijeďte, budu čekat“ – odpověděla jsem, potěšená jejich návštěvou.
Je to vždycky nějaká změna. Vnučku jsem neviděla od Vánoc. A i tehdy se stavila jen na chviličku popřát, protože pak odjížděli celá rodina na lyže a měli se vrátit až po Novém roce.
Neměla jsem peníze na oběd
Ještěže přijedou až po obědě, protože jsem si vzpomněla, že bych je vlastně neměla čím pohostit. Zrovna tento měsíc mě potkalo pár nečekaných výdajů a s penězi jsem byla na štíru. Musela jsem si vyzvednout léky na předpis a jeden z mých léků na cukrovku hrozně zdražil. Teď jsem tedy musela šetřit až do dalšího důchodu. Ale zvládala jsem to. Nakoupila jsem a šetrně s tím hospodařila.
No ale přece nebudu dceru, zetě a vnučku hostit zeleninovou polévkou, která mi v lednici stojí už třetí den. To se přece nesluší. Narychlo jsem nahlédla do kuchyňské skříňky a našla pohotovostní křehké sušenky s marmeládou, které schovávám pro hosty.
„Budu je moct pohostit kávou a sladkostmi,“ pomyslela jsem si spokojeně a s radostí čekala na sobotu.
Myslela jsem, že bude mít radost
Ten den jsem se vzbudila už před pátou, jak jsem byla natěšená. Teprve po snídani jsem si ale vzpomněla, že vnučka má za čtyři dny narozeniny, takže by se slušelo dát jí nějaký dárek.
„Jenže co potěší šestnáctiletou holku? Zrovna teď je ten nejhorší možný okamžik, protože moje peněženka zeje prázdnotou. Co kdybych skočila do té večerky pod domem a koupila jí čokoládu? Ale není to málo?“ lámala jsem si hlavu.
Nakonec jsem se rozhodla, že to tak udělám. Vydolovala jsem z peněženky drobné, obula si boty a sešla dolů. Do košíku jsem vzala velkou čokoládu s celými ořechy, protože jsem si vzpomněla, že Alice měla právě tuhle vždycky ráda. Když byla menší, navštěvovala mě častěji a během společných procházek jsme si kupovaly sladkosti právě v tom charakteristickém červeném obalu.
Spokojeně jsem se vrátila domů. Cestou jsem dokonce potkala Kristýnu, která zrovna vycházela z domu a táhla za sebou tašku na kolečkách. Chystala se na sobotní nákupy. Pochlubila jsem se sousedce, že dnes mám hosty, a šla jsem uklízet byt.
Měli zpoždění
Děti se objevily až po páté odpoledne. Už jsem si myslela, že z návštěvy nic nebude.
„Promiň, mami, ale zašli jsme na oběd do té nové restaurace v nákupní galerii. Při té příležitosti jsem prošla pár obchodů a koupila nějaké drobnosti. Našla jsem skvělé boty pro sebe i pro Alici. Chceš je vidět?“ – dcera se už chtěla vrátit k autu, aby mi ukázala své nákupy, ale zdvořile jsem jí poděkovala.
„Já se v té dnešní módě stejně nevyznám. Radši se posaďte, já dám vařit vodu na kávu a čaj.“
.
Vnučka se dárku vysmála
Když už bylo na stole vše připraveno, přinesla jsem tu čokoládu pro vnučku. Hezky jsem ji zabalila do zlaté stužky, kterou jsem našla v komodě v ložnici. Předala jsem Alici dárek a popřála jí. Viděla jsem ale, jak na mě vnučka zírá s vytřeštěnýma očima a hlasitě míchá čaj.
„Stalo se něco?“ – zeptala jsem se, překvapená její reakcí.
Viděla jsem, že dcera se divně tváří a asi se snaží kopnout Alici pod stolem. Ta ale bez okolků vyhrkla:
„Babi, čokoládu k narozeninám? Vážně? Co jsem, nějaké tříleté dítě?“ – slova vnučky mě naprosto ohromila.
Zeť se na židli napřímil a asi ji chtěl přerušit, ale ona, nevšímajíc si nikoho, pokračovala:
„Babi, moje spolužačky dostávají nadupané dárky. A ne nějaké levné sladkosti ze slevy. Viktorie nedávno dostala k narozeninám od prarodičů peníze. Víš, prachy se vždycky hodí“ – zakončila, spokojená sama se sebou.
Dala jsem jí poslední peníze
Rychle jsem tedy odešla do ložnice, otevřela peněženku a vytáhla z ní stovku. Po návratu jsem bankovku vnučce podala. Možná má pravdu, teď je nejlepší dávat peníze, protože mladí si za ně mohou koupit, co chtějí.
Alice se ale začala smát a pokukovala po té bankovce. Zeť jí přikázal, aby přestala. A teprve pod jeho varovným pohledem se uklidnila. Všichni tři se rychle rozloučili a odešli s poděkováním za kávu.
Jenže už přes zavřené dveře jsem zaslechla, co si Alice o takových penězích myslí. Pro ni je stovka pár drobných, za které si nekoupí ani svou oblíbenou rtěnku. No ano, jak jsem mohla zapomenout, že rodině mé dcery nic nechybí, a proto tu slečinku tak rozmazlují. A náctiletí mají úplně jiné potřeby než my, staří lidé.
Bylo mi z toho ale moc smutno. To dítě ani neví, že jsem jí dala zbytek svého důchodu. Ta stovka, které se vysmála, byly poslední peníze, které jsem měla v peněžence. A do návštěvy pošťáka ještě zbývá dost času. Ale to nevadí. Možná si od Kristýny půjčím tak pětistovku. Vždyť kdo líp pochopí důchodkyni než jiná osamělá důchodkyně?
Halina, 75 let
Související články
