Nevím, co si lidé myslí, když slyší „zdědil jsem byt po dědovi“. Možná že mám štěstí. Že teď začnu nový, lepší život, že se mi všechno srovná. Možná. Já sám jsem si to taky na chvíli myslel. Ale jen na chvíli. Pracuju v reklamní agentuře jako copywriter. Teoreticky jsem ten, kdo píše hesla na billboardy, ale v praxi hlavně opravuju cizí chyby a sedím po nocích nad briefy, které přicházejí na poslední chvíli. Nestěžuju si – mám to rád. Práce mi dává iluzi kontroly, kterou nikde jinde nemám. Ani ve vztazích s lidmi, ani v partnerství, a už vůbec ne v rodině.
Dědu jsem miloval
S rodiči se vídám jen zřídka. Otec, věčně nepřítomný, matka – přísná a chladná. Dřív nastane globální oteplování, než aby mi projevili nějakou něhu. Jediné teplo v mém životě mi dával děda. Marian. Starý Pražák tělem i duší, bývalý tramvaják, tichý člověk, ale se srdcem větším než celý Žižkov. K němu jsem jako dítě utíkal, když to doma bylo zlé. S ním jsem chodil na procházky po starých kolejích a poslouchal příběhy o lidech, kteří už dávno nebyli.
Když zemřel – náhle, bez varování – zůstal jsem sám. A zároveň ne. Protože mi nechal svůj byt v činžáku na Seifertově ulici. Dva plus jedna, s vysokými stropy a starými kachlovými kamny. Voněl prachem, mýdlem a jeho oblíbeným čajem s citronem. Voněl domovem.
Nastěhoval jsem se týden po pohřbu. Dřív jsem neměl sílu. A i když to bolelo, cítil jsem, že se konečně můžu nadechnout. Tohle mělo být moje místo. Moje. Začal jsem vybalovat knihy, aranžovat květiny, večer si pouštět Milese Davise. Dokonce jsem přemýšlel, že si konečně pořídím psa.
Tohle jsem neplánoval
Natálie, moje přítelkyně, se mnou tehdy ještě nebydlela. Ale už tehdy jsem věděl, že to všechno nebude tak jednoduché. Natálie byla jako bouře – krásná, fascinující, ale také nepředvídatelná. Někdy milující, něžná, a jindy… jako by mě chtěla spolknout. A týden po mém nastěhování se zeptala:
„Kdy se můžu nastěhovat?“
A tehdy se všechno začalo sypat.
„Natálie, je to teprve týden… já se tu ještě sám ani nerozkoukal,“ odpověděl jsem opatrně, protože jsem věděl, že to nepřijme dobře.
„Co se chceš rozkoukávat? Máš postel, máš talíře, máš mě.“ Pokrčila rameny a vytáhla si z kabelky cigaretu. „Přece si nechceš hrát na osamělé večery?“
„To není tak…“ začal jsem, ale už se křivě usmívala.
„A jak? Protože to vypadá, že si nejsi jistý, jestli mě chceš.“
Tohle nebyl rozhovor. Byla to past. A já blbec do ní bez řečí vlezl.
Díval jsem se, jak si potahuje z cigarety, i když věděla, že nesnáším kouř v bytě. Mlčel jsem. Protože jsem se nedokázal postavit na odpor. Protože jsem se bál, že když řeknu „ne“, odtáhne se. Že odejde.
A pravda byla taková, že tenhle byt měl být mým útočištěm. Mojí poslední šancí, jak se naučit být sám. Ale zároveň jsem si nedokázal představit osamělé noci, když vedle mě není. Měla v sobě něco… co mi dávalo pocit, že jsem potřebný. A přestože všechno ve mně křičelo: „Ještě počkej!“, řekl jsem:
„Možná za pár dní. Po víkendu.“
Přikývla a usmála se.
„Věděla jsem, že budeš souhlasit.“
A už jsem věděl, že jsem prohrál.
Začala si tu dělat, co chtěla
„Adame, vážně? Tenhle stolek? Vypadá jak z popelnice,“ Natálie se opovržlivě podívala na kus nábytku, který jsem ještě před týdnem sám renovoval a brousil dědovo dřevo.
„Ten byl po dědovi…“ začal jsem, ale už ho nohou posouvala ke dveřím.
„No právě. Po dědovi. Ale teď tady žijeme MY. Ledaže bys chtěl bydlet v muzeu.“
Úplně mě to uzemnilo. Měl jsem v puse stejnou pachuť jako tehdy, když otec se smíchem vyhazoval moje kresby se slovy, že je to „škoda papíru“.
Pár dní poté, co se nastěhovala, se byt začal měnit. Béžové závěsy nahradily krémové. Dědovy obrazy – putovaly do sklepa. Dokonce i hrnky na kávu koupila nové – bílé, s nápisem „good vibes only“. Dědovy silnostěnné porcelánové šálky nazvala „ponurým přežitkem z dob socíku“.
„Možná bychom neměli všechno vyhazovat… Jsou to vzpomínky.“
„Vzpomínky? Adame, to jsou jen krámy. Musíme jít dopředu.“
A já mlčel. Protože znovu – nechtěl jsem se hádat. Protože její přítomnost byla jako slunce – hřála, dokud nepálila. A tak se den za dnem moje místo stávalo ne-mým.
Večer jsem sedával v kuchyni a díval se na nové polštáře, které se mi nelíbily, a hodiny, které tikaly hlasitěji než dřív. Cítil jsem se, jako by mi někdo přeprogramovával život – a já neměl dálkový ovladač. A najednou mě zasáhla myšlenka: takhle vypadá konec. Ale ještě jsem si ji nepřiznal.
Tohle mě ranilo
Byl středeční večer. Vrátil jsem se z práce dřív, protože projekt odešel ke klientovi a šéf nám nařídil, ať se „zresetujeme“. Koupil jsem sushi a čokoládu s maracujou, její oblíbenou. Doufal jsem, že si možná… prostě jen spolu sedneme. Popovídáme si. Zasmějeme se. Jako kdysi.
Když jsem vcházel do bytu, slyšel jsem její smích z ložnice. Mluvila po telefonu. Nechtěl jsem poslouchat. Vážně. Ale když jsem uslyšel své jméno, něco mě zastavilo.
„…No právě! Adam je takový… no, nijaký. Vážně, musím všechno dělat za něj. Kdyby nebylo mě, tak by dál žil jako v hrobce. A ještě si myslí, že mi tím bytem prokázal službu. Vždyť je to to jediné, co má nějakou cenu…“
Stál jsem jako přikovaný. Každé slovo se do mě zabodávalo jako osten. A ona se smála. Bezstarostně, vřele, jako by zrovna mluvila o rozbité pračce.
Vešel jsem. Neměl jsem plán. Nevěděl jsem, co řeknu.
„Co jsi říkala?“ zeptal jsem se tiše.
Ztuhla. Posadila se na postel, ještě s telefonem v ruce.
„O co ti jde?“
„‚To jediné, co má nějakou cenu‘,“ zopakoval jsem. „Vážně?“
„Ty mě posloucháš?“ zavrčela a vyskočila. „Adame, co je s tebou?!“
„Co je se mnou?“ hlas se mi třásl. „Co je s tebou?! Myslel jsem, že jsme partneři. Že pro tebe něco znamenám.“
„Nedramatizuj to,“ protočila oči. „Možná jsem to tak neměla říkat. Ale pravda je taková, že beze mě bys tady chcípnul. Kdo tě drží nad vodou, když ne já?“
„Takže ti mám být vděčný, že jsi se mnou?“ cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo.
Podívala se na mě chladně.
„Vlastně… jo.“
To byl ten okamžik. Ponížení. Vztek. Stud. Všechno najednou. A jedna otázka, která mi kroužila hlavou jako šílená: co tady ještě dělám?
Chtěl jsem nastavit hranice
Od toho rozhovoru uplynuly tři dny. Tři dny ticha, ve kterých jsme žili vedle sebe jako cizinci. Natálie chodila v županu s šálkem kávy, jako by se nic nestalo. Já se zavíral v kuchyni a snažil se najít klid u čaje a Netflixu. Nenacházel jsem ho.
V sobotu ráno jsem sebral odvahu. „Natálie, musíme si promluvit,“ řekl jsem rozhodně, i když mi srdce bušilo jako o závod.
Vzhlédla od telefonu. „Poslouchám.“
„Nechci, abys přestavovala věci v bytě bez mého souhlasu. A nechci, abys vyhazovala věci po dědovi. Je to pro mě důležité. Tohle byl jeho domov, rozumíš?“ řekl jsem.
Nadzvedla obočí. „Ty asi vážně nechápeš, jak funguje vztah. Myslíš si, že všechno bude po tvém?“
„Ne po mém. Po NAŠEM. Ale tohle je taky můj domov.“
„Tvůj?“ zasmála se krátce. „Ty si děláš srandu? Spíš, dýcháš a funguješ díky mně. Ty bys se v tomhle bytě utopil, kdyby nebylo mě!“
A tehdy se to stalo. Hodila dědečkovou porcelánovou figurkou – tím jelenem, kterého jsem si pamatoval ještě z dětství – o zeď. Roztříštila se na tisíc kousků.
„Přestaň se chovat jako rozmazlené dítě!“ zakřičela.
Něco se ve mně zlomilo. „To ty se chováš jako tyran! Nemůžu v tomhle domě dýchat! Tohle už není můj domov, je to tvoje jeviště a já jsem jen komparzista!“
Mlčela. Poprvé bez odpovědi. Odešla do pokoje a práskla dveřmi. Já jsem zůstal sám v kuchyni. Třásly se mi ruce. Tehdy jsem pochopil, že něco skončilo. A nevím, jestli to ještě půjde začít znovu.
Poradil jsem se se sousedkou
Druhý den jsem na chodbě potkal paní Žofii. Nesla tašku se zeleninou a já jako idiot jsem se vrhl, abych jí pomohl.
„Adame, co jsi takový bledý?“ zeptala se a starostlivě se na mě podívala. „Jsi nemocný?“
Pokrčil jsem rameny, ale měl jsem vlhké oči. „Dáte si kávu?“ zeptal jsem se tiše. „Takovou, jakou dělal děda…“
Seděli jsme pak v mé kuchyni. Dívala se na poškozenou zeď, kde ležely střepy figurky jelena.
„No, Marian by se v hrobě obracel,“ zamumlala.
„Nevím, co mám dělat, paní Žofie,“ zašeptal jsem. „Cítím se tu jako… jako vetřelec. Všechno se změnilo. Už nemám domov.“
Paní Žofie odložila šálek a položila mi ruku na rameno. „Tvůj děda byl tvrdý chlap. Ale nikdy by nedovolil, aby ho někdo vymazal z jeho vlastního života. Když měl klid, všechno ostatní se srovnalo. A když mu někdo ten klid narušoval… tak ho poslal ke dveřím.“
„Natálie… Ona není zlá. Ale umí být krutá. A já nevím, kde jsem v tom všem já.“
Dlouze se na mě podívala. „Adame, děda ti nechal byt, ale ne proto, abys odevzdal sám sebe. Jsi jeho vnuk, ne nájemník. Máš tady žít, ne jen být.“
Mlčel jsem. V krku mi rostl knedlík. Paní Žofie vstala, políbila mě na čelo jako matka. „Nemusíš si vybírat mezi domovem a ženou. Ale musíš si vybrat mezi sebou a přetvářkou.“
S těmi slovy jsem zůstal dlouho poté, co odešla. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil jako někdo, kdo má právo rozhodovat. A i když uvnitř byl stále chaos, semínko rozhodnutí bylo zaseto.
Rozhodl jsem se
O dva dny později jsem jí to řekl na rovinu: „Natálie, chci, abys ses odstěhovala.“
Vstala, podívala se na mě, jako by mě viděla poprvé. „Vážně? Po tom všem?“ odfrkla si.
„Ano. Protože nechci žít cizí život ve vlastním bytě.“
Sbalila se za hodinu. Při odchodu prohodila: „Ještě budeš litovat.“
Možná. Ale ten večer bylo v bytě poprvé po měsících ticho. Sedl jsem si k oknu, v hrnku se kouřilo z čaje. Stejný pil i děda. Podíval jsem se na jeho fotku na poličce. Slabě jsem se usmál.
„Jsem zpátky, dědo.“
A to stačilo.
Adam, 27 let
Související články
