All inclusive. Znělo to jako příslib. Měl to být náš společný výlet – dovolená pro dva. Bez dětí, bez telefonátů z práce, bez každodenního spěchu. Jen já a Martin. Měli jsme zase „být spolu“. Jenže od samého začátku bylo něco špatně. Místo společného smíchu u drinku s deštníčkem – stále více ticha. Ticho u večeře, pohledy, které se vzájemně míjely. Jen ty kontrolující otázky neutichaly.
„Kam jdeš? S kým jsi mluvila? A ten číšník, proč se tak usmíval?“
Ještě před pár lety jsme se dokázali smát každé hlouposti. Hádali jsme se, kdo si víc spálil krk na slunci, a dělili se o jednu velkou margaritu. A teď? Seděli jsme u jednoho stolu, každý ponořený do svého světa, a Martin mi co chvíli koukal přes rameno, jako by mě chtěl přistihnout při činu.
U nás v Česku... V Česku to také nebylo lepší. Práce, domov, práce, domov. A moje neustálé snahy „být tou, která rozumí“. Tou, která se neptá, jen podporuje. Ale stále častěji jsem měla pocit, že v tomto manželství nejsem partnerkou, ale podezřelou. Jako by každá moje zpráva kamarádce mohla být důkazem v případu. Jako by káva s kamarádem, kterého jsem dlouho neviděla, byla nevěrou století.
Chtěla jsem jen klid. Jeden den, jeden večer, jeden rozhovor bez obvinění v pozadí. Ale už tehdy jsem tušila, že taková možnost neexistuje. Ne s Martinem.
Ztracená karta od pokoje
„Ztratilas ji? Nebo jsi ji tam možná nechala, aby si někdo jiný mohl vejít?“
Zastavila jsem se v půli kroku. Martin stál naproti mně, se založenýma rukama a tím svým pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Snažila jsem se mu to vysvětlit, klidně, věcně.
„Musela mi vypadnout z kabelky. Byli jsme na pláži, pak v baru, možná někde vyklouzla… Nevím. Vždyť se to stává. Hned zajdu na recepci a vystaví mi novou.“
Neposlouchal. Jeho tvář se stále více napínala a hlas měl čím dál chladnější.
„Jasně, ztratila se. A možná jsi ji prostě nechtěla mít. To je pak snazší pozvat si někoho na pokoj, co?“
Zamrkala jsem v nedůvěře. Podívala jsem se na něj, jako by mluvil cizím jazykem.
„Co to vůbec vykládáš? Vždyť jsme tu spolu. Kam bych jako měla chodit? Proč? Chceš mi něco vyčítat?“
Neodpověděl hned. Vydal se směrem k výtahu a prohodil přes rameno:
„Jdu s tebou na recepci.“
Chtěla jsem protestovat, ale věděla jsem, že by stejně neposlechl. Na recepci jsem říkala, že potřebuji novou kartu, ale cítila jsem jeho pohled na sobě. Stál vedle a předstíral, že si prohlíží brožury, a každé mé slovo analyzoval s přehnanou pozorností.
„Ztratila jsem kartu od pokoje. Ano, pokoj 218. Ano, můj manžel je se mnou,“ – řekla jsem tiše.
Recepční přikývl a podal mi novou kartu. Udělal to zdvořile, bez komentářů. Martin zato neřekl nic až do výtahu. A pak jen krátké:
„Šlo jim to až moc snadno. Ani nezkontrolovali doklady.“
„Vždyť stojím vedle tebe. Viděl, že jsem s tebou,“ – odvětila jsem a snažila se zachovat klid.
Zatnul čelisti. V jeho očích byla směs podezření a hněvu.
Na pokoji jsem si sedla na postel a začala prohledávat kabelku. Jako bych ještě měla najít tu starou kartu, dokázat něco… sobě? Jemu? Sama už jsem nevěděla. Martin chodil po pokoji a neřekl ani slovo. V hlavě mi kroužily vzpomínky. Tenkrát, když chtěl číst moje e-maily. Jindy – jak udělal scénu, že mě kolega z práce příliš dlouho zdržel na chodbě. Tehdy, když se zeptal, jestli si „opravdu“ jen povídám s Markem z IT oddělení. Stále častěji jsem se pro něj stávala hrozbou, a ne manželkou.
Nakonec se posadil na židli a povzdechl si.
„Víš, že si jen dělám starosti?“
Přikývla jsem. Věděla. Ale to už nebyla starost. Byl to strach, který se převlékl za ostražitost.
Nechtěla jsem dělat scénu. I když se už vlastně stala
Vzbudila jsem se ve tři ráno. Nemohla jsem spát. Závěsy byly lehce roztažené, měsíční světlo vpadalo do pokoje a rozlévalo se po podlaze. Martin spal klidně, i když ještě před pár hodinami jsem měla dojem, že se vaří zevnitř. Ležel otočený ke zdi. Nevěděla jsem, jestli opravdu usnul rychle, nebo to jen předstíral. Tiše jsem vstala, oblékla si šaty a vyšla z pokoje, zavírajíc dveře tak, abych ho zbytečně neprobudila.
Hala byla téměř prázdná. Tichá, chladná, z reproduktorů ukrytých v zeleni tiše hrála hudba. Prošla jsem lobby a posadila se k nízkému stolku. Potřebovala jsem chvíli oddechu. Cítila jsem, že pokud tam zůstanu, v tom pokoji, začnu se dusit.
„Dobrý večer,“ – uslyšela jsem hlas vedle sebe.
Otočila jsem hlavu. U sousedního stolku seděl pár „Češi.“ Žena v mém věku, možná o něco starší, s vřelým pohledem. Muž vypadal jako její manžel.
„Dobrý večer,“ – odpověděla jsem.
„Nemůžete spát?“ – zeptala se žena s lehkým úsměvem.
„Nějak to nejde. Moc myšlenek v hlavě,“ – pokrčila jsem rameny.
„Máme to stejně. Jet lag. No a děti dneska řádily, nemohli jsme je uspat,“ – vysvětlila a její manžel se zasmál pod nosem.
Rozhovor začal o počasí. Potom o hotelu, o jídle. O tom, že bazén by mohl být teplejší. Obyčejná konverzace, prostá a klidná. Tiše jsme se smáli drobnostem a já jsem cítila, že zase dýchám. Prostě můžu být, bez hodnocení, bez napětí, bez koukání někomu přes rameno.
„To je zajímavé, takhle si tu povídat s cizími lidmi?“ – ozval se za mými zády známý, napjatý hlas.
Ztuhla jsem.
Martin stál několik metrů dál, v kraťasech, s rozcuchanými vlasy, rozzuřený a připravený k útoku. Pár, se kterým jsem mluvila, se na něj překvapeně podíval.
„Prosím vás…“ – začal klidně muž.
„Ne, není třeba. Já už vím všechno,“ – přerušil ho Martin a díval se jen na mě. „Přijdeš si sem v noci a povídáš si s prvním, kdo se namane? Co to má vůbec znamenat?“
„Přišla jsem se provětrat,“ – odpověděla jsem tiše. „Nemohla jsem spát.“
„A s kým tady spíš? Se mnou, nebo s tímhle pánem?!“ – vyhrkl s nadsázkou, i když jeho tón nebyl křik, ale chladný, bolestivý výsměch.
„To je snad nemístné,“ – pokusila se žena zareagovat. „Nic špatného se tu neděje.“
„To není vaše věc,“ – odsekl Martin. „Ale díky za starost.“
Ochranka se objevila doslova odnikud. Elegantně oblečený, nenápadný, ale s tou charakteristickou silou v hlase.
„Prosím o zachování klidu, pane. Jsou tu další hosté.“
„Dobře, už jdeme,“ – řekla jsem rychle a vstala.
Nechtěla jsem dělat scénu. I když se už vlastně stala. I když jsem se cítila, jako by mě někdo svlékl přede všemi, ukázal na mě prstem a žádal vysvětlení, která neexistovala. Vrátili jsme se do pokoje beze slova. On šel přede mnou, zarputilý, ledový. Já za ním – s ruměncem hanby, který mi nechtěl zmizet z tváří.
Měla to být dovolená. Měl to být klid. Měl to být čas pro nás. A já jsem se cítila, jako by mě někdo právě ponížil na místě, které mělo být mým dočasným únikem od každodenního života.
Probudila jsem se a on tam nebyl
Ráno jsem se probudila sama. Jeho taška zmizela, postel na jeho straně byla prázdná. Na stolku ležel klíč od pokoje a vzkaz.
„Mám téhle šaškárny dost. Odpočívej si, jak umíš.“ – Martin
Chvíli jsem stála s tím lístkem v ruce. Neplakala jsem. Nebyla jsem ani překvapená. Pocítila jsem jen úlevu. Tichou, nečekanou.
Sešla jsem na snídani. Sama. Bez nucených rozhovorů. Bez tíhy pohledů. Potom jsem šla na pláž, vzala si knihu a poprvé po měsících se do ní opravdu začetla. Nemusela jsem nic vysvětlovat. Nemusela jsem s nikým závodit, nic dokazovat.
Dívala jsem se na vlny a myslela jen na to, jak je dobré na nic nemyslet.
Musí to být někdo, vedle koho můžu dýchat
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli se vrátím do toho bytu, nebo jestli se ještě jednou pokusíme domluvit. Možná ne. Možná to byl okamžik, který jsem potřebovala, abych pochopila, že něco skončilo. Ne během jednoho dne, ne kvůli jedné hádce. Bylo to pomalé, tiché ztrácení sebe sama.
Vím jen, že chci klid. A ne ten vynucený tichem, ale skutečný – vnitřní. Nevybuduji ho uprostřed podezření, při prohledávání kabelek, pod rouškou noci. Jestli mám žít vedle někoho, musí to být někdo, vedle koho můžu dýchat. Ne někdo, kdo kontroluje, jestli nedýchám příliš nahlas.
Justýna, 35 let
