Nikdy jsem se nepovažovala za vřelého člověka. Vždycky jsem dávala přednost faktům před emocemi, klidu před chaosem, práci před rozhovory o citech. Byla jsem žena činu. Pečlivá, důsledná, někdy možná i nemilosrdná. V práci si mě vážili, doma… no, tam jsem prostě byla.
Natálie, moje dcera, byla odjakživa jiná. Citlivá, vzpurná, věčně zklamaná mou lhostejností. Snažila jsem se ji vychovat, jak nejlépe jsem uměla – tedy chladně, logicky a bez zbytečných něžností. Dnes už vím, že to nestačilo. Ale tehdy mi připadalo, že je to tak správně.
Když mi Natálie řekla, že je těhotná, měla jsem pocit, jako by na mě někdo vylil vědro studené vody. Holka sotva vkročila do dospělého života a už si ho hodlala takhle „zpackat“? Otec dítěte – nějaký Marek, o kterém jsem nevěděla skoro nic – utekl, jakmile uslyšel o zodpovědnosti.
„A co si teď jako představuješ?“ zeptala jsem se bez skrývaného zklamání. „Že se o to postarám já? Protože jestli ano, tak se mnou nepočítej.“
Dcera sklopila zrak. A tehdy jsem poprvé, navzdory vší té mé ledové slupce, pocítila něco, co se dalo těžko pojmenovat. Byla to obava? Vina? Nebo snad předtucha, že něco právě začíná?
Měla mi to za zlé
„Ty jsi mě nikdy nemilovala!“ vřískla Natálie a svírala kabelku, jako by se chystala s ní hodit. „Celý život jsem pro tebe byla jen povinnost. Nikdy jsi nebyla matka, jen nějaká… manažerka mého života!“
Stály jsme proti sobě v mé kuchyni, ale cítila jsem se jako na frontové linii.
„Nedramatizuj,“ odpověděla jsem až příliš chladně, i když se ve mně už vařila krev. „A možná by ses měla sama zamyslet, proč jsi v takové situaci? Dítě s prvním klukem, kterého potkáš, a který ani neměl odvahu zůstat?“
„Aspoň jsem se snažila žít! A ty? Ty nic necítíš. Nic!“
Pak padla ta věta. Moje věta. Vrhla jsem ji jako nůž.
„Už nejsem tvoje chůva a nehodlám dělat chůvu tvému spratkovi,“ řekla jsem s naprostým klidem, ačkoli se ve mně něco lámalo.
Dcera se na mě podívala, jako by viděla cizího člověka.
„To kvůli tobě ze mě bude matka samoživitelka,“ zasyčela a práskla dveřmi.
V bytě se rozhostilo ticho. Dokonce i hodiny přestaly tikat, nebo se mi to jen zdálo. Klesla jsem na židli, jako by mě někdo odpojil od přívodu energie.
Nebyla jsem na sebe pyšná. Ale vždyť jsem říkala jen upřímnou pravdu. Tohle nebyla moje role. Nechtěla jsem být babičkou. Nebyla jsem připravená. Jenže proč jsem ještě dlouho potom cítila knedlík v krku a slzy, které jsem už nedokázala zadržet?
Vnutila mi dítě bez ptaní
Uplynulo hodně času, než jsme se usmířily. Přesto jsem se snažila dceru podporovat. Porodila zdravého chlapce. Zvládala to sama a jen zřídka mě prosila o pomoc, a já se do ní nijak zvlášť nehrnula. Jednoho dne se Natálie nečekaně objevila na prahu.
„Jen na chvilku. Vážně, mami. Jedna směna. Nastupuju do nové práce a on… nemá s kým zůstat,“ řekla tiše, téměř šeptem, a stála v mé předsíni s dítětem v náručí.
Míša byl tehdy maličký. Myslím, že mu byly sotva tři roky. Velké modré oči, kudrnaté vlásky a špinavá hračka přitisknutá k tváři. Podíval se na mě a řekl:
„Babi?“
Zaváhala jsem. Všechno ve mně křičelo: „ne“. Ale něco v tom pohledu, v té bezbrannosti, mě přimělo říct:
„Dobře. Ale jenom dneska.“
Natálie mi podala tašku a unaveně se usmála.
„Díky. Vyzvednu ho večer. Slibuju.“
Dveře se za ní zavřely. A já zůstala s dítětem. S vnukem. Prvních pár minut jsme seděli v tichu. On si hrál s autíčkem na koberci a já stála jako solný sloup a snažila se vymyslet, co se s tříletým dítětem dělá.
„Chceš něco k jídlu?“ zeptala jsem se nakonec.
„Palačinky,“ odvětil bez stínu zaváhání.
Překvapil mě. Ne tím, že chtěl palačinky, ale tím, jak normálně to znělo. Jako bychom se znali odjakživa. Udělala jsem je. Snědl tři. Pak se smál, ukazoval mi, jak tancuje žabka. A když rozlil šťávu na koberec, podíval se na mě se strachem.
Nekřičela jsem na něj. Jen jsem řekla:
„Musí se to uklidit. Pomoz mi.“
Pomohl. A když si sedl na pohovku, přišel ke mně, objal mi koleno a tiše řekl:
„Mám tě rád, babi.“
Neodpověděla jsem. Ale něco se ve mně zachvělo.
Něco se ve mně změnilo
Začalo to přesně takhle. Pak se „jenom dneska“ změnilo v „ještě jenom tentokrát“. A potom jsme s Natálií tak nějak přirozeně najely na určitý rytmus – já ráno vyzvedávala Míšu, ona si pro něj večer po práci přišla. A najednou se ukázalo, že umím uvařit polévku pro dítě. Že vím, jak se pouští pohádky na tabletu. Že se dá s tříletým klukem smát věcem, které by mi normálně připadaly idiotské.
Míša byl… okouzlující. Říkal mi „babi“ – a pokaždé mě zahřálo u srdce. Tak říkal jen mně. Přišel s knížkou v ruce, sedl si vedle mě a řekl:
„Čti. Prosím.“
A já četla. Dvakrát, třikrát. Protože jinak by neusnul. A večer, když si ho Natálie přišla vyzvednout, dívala jsem se na něj, jak spí zachumlaný v polštáři, a najednou jsem nechtěla, aby odcházel.
Jednoho večera se na mě dcera úkosem podívala, zapnula synovi bundu a řekla:
„On tě miluje, víš?“
Sevřelo se mi hrdlo. Neodpověděla jsem. Jen jsem kývla.
A ten večer, když mi dával pusu na dobrou noc a řekl: „dobrou noc, miluju tě, babi“ – nevydržela jsem. Zavřela jsem dveře do ložnice a brečela. Poprvé od… nepamatuju se, od kdy. Možná od smrti Natáliina otce. Možná od porodu. Možná nikdy.
To dítě ve mně drtilo něco, o čem jsem ani nevěděla, že to mám.
Zklamala jsem vlastní dceru
Natálie seděla u mého stolu, pila čaj a hrála si se lžičkou. Míša už spal. Měl těžký den – upadl na pískovišti a musela jsem ho dobrou hodinu objímat. Udělala jsem mu kakao. Smál se přes slzy, že babi má kouzelné hrnečky.
„Mami…“ začala tiše dcera. „Milovala jsi mě vůbec někdy doopravdy?“
Ztuhla jsem. Nedívala jsem se na ni, jen z okna, kde svítila jediná pouliční lampa.
„Nevím. Ano. Myslím, že… po svém. Jen já jsem neuměla… Nedokázala jsem být takovou matkou, jakou jsi potřebovala.“
„A jaká jsi byla?“
„Chladná. Odtažitá. Všechno jsem si propočítávala. Protože tak mě vychovali. Protože jsem sama nevěděla, jak se to dělá jinak. Tvoje babička… ta neobjímala. Učila zodpovědnosti. Já byla jako hodinky. Jen ty jsi vždycky byla… jiná. Živá.“
Natálie mlčela a pak přikývla.
„A proto jsem tě zklamala?“
„Ne,“ podívala jsem se na ni konečně. „Já jsem zklamala tebe. Ale… možná mám ještě šanci něco napravit. Možná ne jako matka. Ale jako babička.“
Tehdy jsem poprvé v jejích očích uviděla něco, co připomínalo… odpuštění. Nebo alespoň stín naděje, že ještě není všechno ztraceno.
A když jsem večer seděla sama na pohovce, došlo mi to: slova mého vnuka „miluju tě, babi“ znamenala víc než všechna „mami“ od mé dcery. Protože možná teprve díky němu se učím doopravdy milovat. Je to hrozné, ale je to pravda. Lepší to zjistit pozdě než nikdy.
Stala se ze mě typická babička
Každodenní život se změnil nepozorovaně. Než jsem se nadála, věděla jsem, kdy má Míša spát, jakého medvídka je třeba vzít na procházku a že palačinky musí být s džemem, ne s tvarohem. Každý den měl svůj řád – ranní úsměv, procházka do parku, pohádka, spánek, hraní na koberci, večerní koupel. A já se v tom cítila… klidná. Potřebná.
Začala jsem s ním chodit na hřiště. Učila jsem ho kreslit kočky, i když sama jsem vždy kreslila jen schematické domky a mráčky. On i tak říkal:
„Babi, to je krásný!“
Večer vpadla Natálie z práce, vonící kávou a únavou. Sedla si, zula si boty, těžce si povzdechla.
„Dneska jsme byli v parku,“ řekla jsem a podala jí čaj. „Míša chtěl otravovat psy. A říkal, že chce mít vlastního.“
Podívala se na mě s úsměvem.
„Nevěřila bych, že se takhle změníš.“
„Nezměnila jsem se. Jenom… jsem začala vidět.“
Ten den ke mně Míša přišel s pastelkami a nakreslil něco, co připomínalo tři panáčky držící se za ruce.
„To jsme my!“ řekl pyšně. „Babi, máma a já! A můžeme bydlet spolu?“
Zarazilo mě to. Podívala jsem se na Natálii. Mlčela. Ale její oči říkaly všechno.
Zasloužila jsem si odpuštění
Dnes vím, že minulost se nedá vrátit. Nedá se najednou stát matkou, kterou člověk nebyl. Ale dá se zkusit být někým jiným. Někým lepším. Pro někoho, kdo k vám přijde s pastelkou v ruce a řekne: „Babi, nakreslíme spolu srdíčko.“
Míša mě naučil něžnosti. Ukázal mi, že ne všechno musí být rozepsané v tabulce. Že se dá polevit. Sednout si na koberec, nechat se ušpinit od plastelíny a smát se až k slzám něčemu naprosto hloupému. A že ten smích… léčí. Opravdu léčí.
S Natálií nejsme dokonalé. Občas se ještě pohádáme, občas si řekneme něco příliš ostře. Ale večer si sedneme spolu na pohovku, prohlížíme si Míšovy fotky, pijeme čaj a prostě… jsme. Obě přítomnější než kdykoli předtím.
Nevím, co bude dál. Jestli nám život znovu něco vezme, nebo dá. Ale dnes vím, že jsem potřebná. Že někdo na mě čeká. Že mám v něčím životě místo, které dříve neexistovalo. A že být babičkou – tou „babi“ od palačinek, od náplastí a od vtipných historek – je něco víc než jen role. Je to to nejkrásnější, co mě mohlo potkat.
Jana, 55 let
Související články
