Pavel je muž staré gardy. Jeho jediná dcera Klára už deset let žije s Tomášem bez oddacího listu. Vychovávají spolu tři děti, ale ten její si ji stále nechce vzít. Pavel na to má svůj vyhraněný názor a dává ho Tomášovi jasně najevo.
Vždycky se chytám za hlavu, když sleduji, jak dnešní mladí lidé žijí. Nechápu, proč je pro ně manželství jen bezcenný papír. Pak se ale nestačí divit, když přijde první vážnější problém.
Moje dcera Klára potkala Tomáše na vysoké škole. Byla to láska jako trám, velké plány do budoucna. Ale skutek utek. Dnes spolu žijí už deset let bez svatby. Pořídili si dům, který je napsaný jen na Tomáše. Mají tři krásné děti, které nosí jeho příjmení. Vadí mi, že se moje dcera jako jediná v rodině jmenuje jinak.
Stále to stejné dokola
Zdá se mi, že Klára prostě rezignovala a už nic víc nechce. „Kláro, vždyť je to pod tvoji důstojnost. Chlap, který si nevezme matku svých dětí, je pro mě zbabělec,“ vyčítám jí pokaždé, když přijede na návštěvu sama s dětmi. Dcera mi na to vždy jen odsekne, že je pod její úroveň někoho nutit do svatby a že se o tomhle bavit nebude.
Tomáš má dceru z krátkého vztahu na začátku studií. S její matkou nikdy nežil, pouze na ni platí alimenty. O dceru se ale stará a Klára ji přijala za svou. I my jsme si ji zamilovali, často u nás tráví prázdniny s ostatními vnoučaty. Bereme ji jako vlastní. Ale co se týče majetku, tam jde veškerá romantika stranou.
Musí myslet na budoucnost
Kdyby se Tomášovi něco nedejbože stalo, všechno, co s naší Klárou společně vybudovali, by se dělilo úplně jinak, než kdyby byli manželé. A z toho mi vstávají vlasy na hlavě. Do jejich bydlení jsme s manželkou vložili nemalé peníze a mrzelo by mě, kdyby z nich nakonec profitovala matka Tomášovy první dcery přes dědické řízení.
„Tomáši, než umřu, chci vidět Kláru vdanou a v bezpečí. Kdyby se s tebou něco stalo, Klára se nedostane ani k informacím v nemocnici, nejspíš by neměla nárok na vdovský důchod a kdo ví, jak by to bylo s majetkem,“ říkám mu to při každé příležitosti. Snažím se mu vysvětlit, že život přináší i těžké chvíle a člověk na ně má být připraven.
Ignoruje to
On se ale vždycky tváří, že mě neslyší. Dům sice koupil za peníze od svých rodičů, ale kompletní rekonstrukci za víc než milion jsme platili my. Připadá mi, že ten kluk moc dobře ví, co dělá, a líbí se mu držet moc ve svých rukou. Dcera se stará o domácnost a tři děti, ale on neměl ani tolik slušnosti, aby na ni přepsal polovinu domu, přestože jsme do něj investovali stejnou částku, za jakou on dům pořídil.
