Po otcově nečekané smrti zůstala Evě jediná živá připomínka té tragédie – starý voříšek, kterého její otec našel před lety za městem. Pes není žádný krasavec, má nadváhu, zvláštní předkus a prošedivělý kožich, ale je to ten nejhodnější a nejvděčnější tvor. Eva si nedokáže představit, že by ho svěřila útulku. Její muž Petr má ale zcela odlišný názor...
Otec měl fatální autonehodu. V autě s ním byl i jeho pes, kterému se jako zázrakem nic vážného nestalo. Byl jen několik dní v hlubokém šoku. Když jsme po pohřbu přivezli domů tátovy věci, stočil se v nich Max do klubíčka a tiše usnul.
„Asi ho nikdo nechce, co?“ zeptal se bratranec, který věci dovezl. Byl jediný z rodiny, kdo se nabídl, že si Maxe vezme. Mělo to ale háček – odjížděl na půl roku pracovně do zahraničí. V ten moment jsem věděla, že to musím udělat. Nikdy jsem na psy nebyla, ale zbavit se ho? To bych tátově památce neudělala! Jenže můj manžel Petr má od prvního dne jasno. Psa v našem bytě nechce.
Max mi připomíná tátu
Max není ani hezký, ani roztomilý. Je to kříženec s krátkýma nohama a komickým předkusem. Zároveň je to ale neuvěřitelně klidný a hodný pes. Táta a on byli po maminčině smrti nerozlučná dvojka. Když si mi teď lehne k nohám, mám pocit, jako by tu táta byl na chvíli zase se mnou.
Max je nalezenec; někdo ho jako štěně vyhodil z jedoucího auta. Bylo vidět, že se k němu nechoval dobře – byl pohublý a bál se lidí. „Lidi jsou někdy bestie! Jak tohle může někdo udělat živému tvorovi?“ říkával táta. Když se na mě teď Max podívá svýma očima, slyším tu větu znovu.
Manžel se chce psa zbavit
„Evo, ty ses snad zbláznila. Je to starý pes, nechme ho uspat. Zařídím vám veterináře. Vždyť je z něj všude nepořádek a chlupy,“ opakuje mi neustále Petr. Maxe doma naprosto ignoruje. „Nebo ho dej do útulku, když na to nemáš žaludek. Třeba si ho někdo vezme,“ dodává. Moc dobře, ale vím, jaká je realita.
„Je starý a ošklivý, nikdo si ho nevezme. Bude tam jen sám čekat na smrt,“ odmítla jsem jeho návrh. Manžel se na mě podíval a řekl: „Takže se tu budeme roky trápit s čoklem jen proto, že ti ho tu nechal tvůj táta?“ Nejsem z té situace nadšená, ale přišla bych si jako ty bestie, o kterých mluvil otec.
Buď já, nebo on, dal mi Petr ultimátum
Minulý víkend jsme se kvůli Maxovi pohádali tak, že se Petr sbalil a odjel k rodičům. Nikdy předtím nic podobného neudělal. Když se po pár dnech vrátil, nemluvili jsme spolu. Jeho první slova bohužel nebyla usmíření.
„Dlouho jsem o tom přemýšlel a řeknu ti to jasně – buď on, nebo já,“ pronesl ledově. Čekala jsem, že to dřív nebo později přijde. Nyní jsem předběžně domluvená s bratrancem, že až se vrátí, Maxe si vezme. Ale do té doby chci, aby zůstal s námi. Doufám, že se mi podaří Petra přesvědčit. Vůbec si nedokážu představit, co budu dělat, když se mi to nepovede.