Petr je pečlivý a své pracovní povinnosti vždy plnil poctivě. Jenže s nástupem nového šéfa mu přibylo úkolů. Mladý manažer začal delegovat svoji práci na podřízené a odchází domů jako první.
„Miláčku, zase se zdržím v práci. Promiň,“ volal jsem své ženě a musel odříct společnou večeři, na kterou jsme se těšili.
S příchodem nového vedoucího se vše změnilo. Můj předchozí nadřízený byl skutečný profesionál. Chápal, jak naše oddělení funguje, a spoustu úkolů si řešil sám. My jsme od něj dostávali jasně definované úkoly a skvěle jsme na sebe navazovali. Díky tomu jsme vždy vše stihli včas a naše oddělení šlapalo jako hodinky.
Nový vedoucí
Jenže nový manažer zavedl úplně jiná pravidla, a to k horšímu. Vše, co bylo léty prověřené a funkční, zrušil a začal uplatňovat teoretické poučky ze školy. Bohužel jeho znalosti byly dávno zastaralé, takže se u nás stalo normou, že jsme museli v kanceláři trávit čas do pozdních večerních hodin, abychom projekt vůbec dokončili. Tedy všichni, kromě šéfa.
Ten měl ve zvyku odcházet z práce jako první. Vždy nám jen rozdal úkoly, sám udělal naprosté minimum a nejpozději ve dvě odpoledne si balil věci. „Pánové, mám teď schůzku, takže se dnes už nevrátím,“ slyšeli jsme od něj několikrát do týdne. Samozřejmě jsme věděli, že žádnou schůzku nemá. Jednoduše utíkal z práce dřív a my jsme museli dokončovat práci za něj.
Delegoval úkoly na ostatní
„Petře, potřebuji, abys to dnes dokončil za mě. Ten projekt musí být odevzdaný do půlnoci. Tak na to šlápni a pak to odešli. Jsme přece jeden tým,“ těmito slovy mi pokaždé předal svou práci a zmizel. Doma jsem se kvůli tomu začal hádat s manželkou, protože jí vadilo, že je na děti a celou domácnost neustále sama. Jelikož se nikdo z kolegů nechce přidat a jít si stěžovat k vedení, vážně uvažuji o výpovědi. Fungující rodina je pro mě důležitější než zaměstnavatel, který si ze mě dělá otroka.
