Lence se vůbec nelíbí, že se její prarodiče rozhodli po padesáti letech svárů rozejít. Podle ní by měli stáří prožít spolu a vzájemně se o sebe starat. Lenka o ně má obavy a přála by si je opět usmířit.
Děda František s babičkou Marií patřili v mých očích navždy k sobě. To, že se rozhodli na stará kolena rozejít, mě naprosto šokovalo. Vím, že byli celý život jako oheň a voda, ale byla jsem přesvědčená, že v hloubi duše se mají rádi. Trávit poslední roky života jeden bez druhého se mi zdá zbytečné a chci to zkusit změnit.
Dozvěděla jsem se o rozvodu
Když mi matka po telefonu oznámila, že se babička Marie s dědou Františkem rozvádějí, myslela jsem, že je to nějaký vtip. Ne proto, že by jejich vztah byl dokonalý. Naopak, jejich manželství bylo spíš ukázkou houževnatosti a toho, co všechno spolu dva lidé vydrží. Jenže možná právě proto jsem měla pocit, že to spolu dotáhnou až do konce. A najednou je všechno jinak.
Zažili toho hodně
Marii a Františkovi je přes pětasedmdesát. Brát se v jejich době bylo spíš společenskou nutností než výsledkem velké romantiky. Ona byla vyučená krejčová, on pracoval v místní továrně. Společně vychovali dvě dcery, postavili si malý dům a prožili toho opravdu hodně – od socialismu, kdy se stály fronty na mandarinky, po digitální éru, kdy má každý v kapse chytrý telefon.
Nikdy to nebylo manželství jako z pohádky. Vzpomínám si, jak se dokázali pohádat o každou maličkost – o peníze, o to, kdo půjde se smetím, nebo o tom, jestli se má v neděli péct koláč. Jako dítě jsem to vnímala jako jejich specifický způsob komunikace. Vždycky se totiž pohádali, pak si v tichosti uvařili kávu a pokračovali v běžném dni, jako by se nic nestalo.
Prostě rozvod
Jenže babička Marie prohlásila, že má nárok na klidné stáří a že už nemá energii poslouchat dědovo neustálé reptání. Děda František zase namítá, že nechce zbytek života strávit s někým, kdo ho neustále peskuje. Po padesáti letech společného života člověk přece čeká, že spolu prostě zůstanou. Že si na sebe zvykli natolik, že si jiný život ani neumí představit, i když to občas připomíná život na bitevním poli.
Připadá mi to jako paradox. Zvládli toho tolik – stavbu domu, finanční potíže, péči o své nemocné rodiče. A teď, když jim zbývá jediná starost, a to postarat se jeden o druhého, se rozhodli, že to vzdají? Nevím, co si od toho slibují. Nakonec se rozdělí o majetek a my, vnoučata, je budeme o svátcích navštěvovat každého zvlášť.
Každý bydlí sám
Děda František se přestěhoval do malé garsonky poblíž nádraží, babička Marie zůstala v domě, kde teď po chodbách kráčí ticho jako nezvaný host. Vím, že se jí stýská – slyším to v jejím hlase, i když mi do telefonu tvrdí, že má konečně božský klid. A děda, ten se na jednu stranu tváří spokojeně, protože ho nikdo nehlídá, kdy se vrátí domů, ale zároveň mi nedávno volal, jestli bych za ním nepřišla jen tak poklábosit. To se nikdy předtím nestalo.
Možná je to jen jejich způsob, jak si dokázat, že mají svůj život stále ve svých rukou. Možná chtějí poslední roky prožít po svém, bez kompromisů. Já si ale říkám, jestli by pro oba nebylo lepší se usmířit než trávit zbytek života v osamění. Protože i když nebyli dokonalý pár, byli aspoň spolu. A někdy je i hlučná společnost lepší než ticho, které bolí.
Uvažuji, jak je znovu spojit. Třeba by pomohla společná rodinná sešlost. Nebo se budu muset rychle vdát a pozvat je oba na svatbu, kde se dojmou a dají znovu dohromady. Musím si pospíšit, babička prý začala chodit na rande.
Související články
