Každé ráno mě budila vůně borůvek. Pronikala záclonami, rozlévala se po kuchyni a připomínala mi, že všechno tu kdysi vonělo láskou. Dnes je to jen rutina: sběr, třídění, prodej. Hospodářství, které jsme kdysi budovali společně s Markem, se stalo mým vězením.
Marek je stále častěji zticha a jeho „procházky do lesa“ se opakují tak pravidelně, až je to bolestné. Nechává mě samotnou s mými myšlenkami, které se stále častěji mění v podezření. Možná je to jen má představivost, možná přeháním. Ale předtucha mi nedává klid. Něco se změnilo. Něco skončilo. A já se bojím zjistit, co začalo místo toho.
Odcházel do lesa na 3 hodiny
„Kde jsi byl tak dlouho?“ – zeptala jsem se, když Marek vešel do kuchyně celý od listí a s jehličím ve vlasech.
„V lese. Na procházce,“ – odpověděl bez emocí a zul si boty.
Stál tam, jako by se nic nestalo. Jako by mě nenechal tři hodiny samotnou v plné sezóně. Ani se na mě nepodíval, jen si šel nalít čaj.
„Každý den ta samá procházka. Možná tam máš nějaké speciální atrakce?“ – prohodila jsem jízlivě.
„Jdu se provětrat, Karolíno. To je všechno,“ – odpověděl a jeho hlas byl stejně prázdný jako všechny dny, které jsme v poslední době trávili spolu. Tedy prakticky žádné.
Večer jsem seděla v obývacím pokoji a dívala se na jeho bundu, kterou nedbale přehodil přes opěradlo židle. Les. Slyšela jsem to tolikrát, že už jsem tomu přestala věřit. Vždyť ten les znám. Vím, jak dlouho trvá cesta jedním směrem, kolik času je potřeba, aby se obešel křížem krážem. A Marek mizí na celé hodiny. Vrací se pozdě, s výrazem člověka, který něco skrývá.
„Nehádá se. Nebrání se. Nepopírá to,“ myslela jsem si. „Neznamená to snad, že má co skrývat?“
Když jsem se ho přímo zeptala, jestli se s někým schází, jen se zasmál. Ten jeho chladný smích. Jako bych se zbláznila já. Ale já to cítila. Cítila jsem v kostech, že něco není v pořádku. Začala jsem mu kontrolovat kapsy, sledovat ho pohledem, když odcházel. Fotila jsem si espézetky aut zaparkovaných u lesa. Začala jsem přemýšlet jako detektiv. A přitom jsem chtěla být jen manželkou.
Jeho tajemství jsem odhalila v lese
Toho dne jsem vstala a oblékla se dřív. Předstírala jsem, že jdu sbírat borůvky, ale potichu jsem se schovala za kůlnou a čekala. Marek vyšel z domu chvíli po osmé. Srdce jsem měla až v krku, když jsem se vydala za ním. Znala jsem každou stezku v našem lese, věděla jsem, kam šlápnout, aby nepraskaly větvičky. Šla jsem několik metrů za ním a schovávala se za stromy.
V jednu chvíli se Marek zastavil na mýtině. Srdce se mi sevřelo, když jsem uviděla, že není sám. Stál tam mladý muž, mohlo mu být něco přes dvacet. Vysoký, se světlými vlasy. Marek se na něj usmíval – usmíval, což mým směrem neudělal už celé měsíce. Začali si povídat. Neslyšela jsem všechno, ale pár slov ke mně proniklo přes šumění stromů.
„Synu... neříkej to ještě nikomu.
Zarazilo mě to. Udělalo se mi špatně. Synu? Přisunula jsem se blíž, tak blízko, abych si je mohla vyfotit. Třásly se mi ruce, sotva jsem udržela telefon. Udělala jsem jednu fotku, druhou a pak jsem se instinktivně dala na útěk s pocitem, že se nervy pozvracím.
Utekla jsem z lesa, jako by mě pronásledovalo celé mé rozbité manželství. Doma jsem se zamkla v koupelně. Dívala jsem se na fotky a nemohla uvěřit. Mladý kluk, Marek, mýtina. A to slovo: „synu“.
Synu? Slyšela jsem dobře? Marek nemá děti. Alespoň jsem si to myslela po celých 27 let našeho manželství. Nebo jsem snad nikdy doopravdy nevěděla, s kým sdílím život?
Pravda mě dorazila
Večer jsem položila telefon se zapnutou fotkou na stůl v kuchyni. Marek strnul ve dveřích. Hned jsem nepromluvila. Čekala jsem, až něco řekne sám. Ale jen se díval – jednou na fotku, jednou na mě.
„Kdo to je?“ – zeptala jsem se a už jsem se ani nesnažila předstírat klid.
Mlčel. Prudce jsem vstala a židle zaskřípala na podlaze.
„Marku, k čertu, ptám se tě! Kdo je to? Kdo je ten kluk z tvých procházek?!“
„Karolíno...“ – ztěžka si povzdechl a posadil se. „To je Damián.“
„Damián?! A co má být, že Damián? Mně to nic neříká! Ptám se tě, kdo to pro tebe je?!“
Chvíli bylo slyšet jen tikání hodin nad dveřmi. A pak řekl:
„Je to můj syn.“
Ztuhlá jsem. Stála jsem jako opařená.
„Tvůj... co?“
„Syn. Než jsem tě poznal, měl jsem krátký románek. Nevěděl jsem, že ta žena otěhotněla. Teprve nedávno mě Damián našel. Chtěl se setkat. Promluvit si.“
Začala jsem se smát. Hlasitě, hystericky.
„Aha! Takže jsi měl celá ta léta syna. A nikdy jsi mi to neřekl?! Žila jsem s tebou, spala s tebou, dýchala stejný vzduch a ty jsi měl dítě s jinou ženou?!“
„Nevěděl jsem to, Karolíno. Vážně. Nechtěla se mnou být v kontaktu. Neměl jsem tušení.“
„A co teď? Budete si teď budovat pouto otec-syn a já vám mám chystat svačiny na cestu do lesa?!“
Vyběhla jsem z kuchyně a práskla dveřmi. V srdci jsem měla vztek, který se nedal vyjádřit žádnými slovy.
Dlouho o něm nic nevěděl
Seděli jsme v noci u kuchyňského stolu. Neřekla jsem ani slovo. Marek naléval čaj, jako by to byl obyčejný večer, a ne okamžik, kdy se náš svět právě rozpadl.
„Bylo to, než jsem tě poznal,“ – začal konečně. „Bylo mi tehdy něco přes dvacet. Jel jsem na venkovskou slavnost, nechal se strhnout zábavou. Byla... krásná. Spontánní. Ani jsem netušil, jak moc mi utkví v paměti.“
„A co? Zapomněl jsi na ni?“ – zeptala jsem se chladně.
„Ne. Jen... po několika týdnech řekla, že se mnou nechce být v kontaktu. Že odjíždí, že mě v tom všem nepotřebuje. Snažil jsem se... opravdu jsem se to snažil nějak vyřešit. Psal jsem dopisy. Navštívil jsem její rodiče. Bez úspěchu.“
Svůj šálek jsem svírala tak pevně, abych na něj nevychrlila všechno, co se mi dralo na jazyk.
„A když jsi poznal mě, nenapadlo tě, že bys mi to měl říct?“
„Nechtěl jsem tě ztratit, Karolíno. Byla jsi světlem po tom zmatku. Nevěděl jsem, že po tom vztahu něco zbylo.“
„A přece zbylo,“ – odsekla jsem.
Chvíli jsme mlčeli. Nakonec jsem zašeptala:
„I tak je to zrada. Možná ne těla, ale duše. Žili jsme spolu a ty jsi měl druhý život. Když tě ten kluk kontaktoval, taky jsi mi nic neřekl.“
Marek sklopil zrak.
„Nikdy jsem tě nepřestal milovat, nechtěl jsem tě ztratit,“ – řekl tiše.
Ale na tato slova už bylo příliš pozdě.
Nebyla to jeho vina
Setkali jsme se v lese, na té samé mýtině, kde jsem ho viděla poprvé. Tentokrát jsem ho pozvala já. Damián přišel přesně, bez stínu nejistoty. Díval se mi přímo do očí, úplně jinak než jeho otec.
„Dobrý den, paní Karolíno,“ – řekl zdvořile. Měl v sobě jakousi měkkost, možná nejistotu, kterou jsem u něj nečekala.
„Posaďme se,“ – ukázala jsem na pařez starého stromu. Chvíli nikdo z nás nepromluvil. Nakonec jsem začala mluvit jako první.
„Proč jsi sem přijel?“
„Ne abych si něco vzal. Ne abych něco zničil... cokoliv. Chtěl jsem jen poznat svého otce. Nikdy jsem ho neměl. Máma o něm nikdy nemluvila špatně. Prostě... neříkala nic.“
„A co, když jsi ho konečně našel? Byl jsi zklamaný?“
„Ne. Byl přesně takový, jak jsem si ho představoval. Mlčenlivý, ale pozorný. Během několika setkání jen naslouchal. Ale to bylo víc, než jsem měl za celý život.“
Prohlížela jsem si ho. Byl podobný Markovi – gestem, pohledem. Ale měl v sobě něco jemnějšího.
„Nechci vám vstupovat do života,“ – dodal. „Vím, že je to pro vás těžké. Že se všechno změnilo.“
„Změnilo se, to je pravda. Ale není to tvoje vina, že jsi žil ve stínu.“
Podíval se na mě s vděčností.
„Nechci váš majetek, nechci rodinu za každou cenu. Chtěl jsem jen vědět, kdo jsem.“
„A já... si musím znovu ujasnit, kdo jsem já,“ – odpověděla jsem.
Tehdy jsem poprvé pocítila, že se na něj možná nedokážu zlobit.
Něco skončilo, něco začalo
Seděla jsem na borůvkovém poli v rukavicích potřísněných šťávou a zírala na řady keřů, které jsme sázeli společně. Marek byl někde ve stodole, ale už několik dní jsme spolu mluvili jen to nejnutnější. Dobře věděl, že se všechno změnilo. A já to věděla také.
Damián odjel. Slíbil, že se vrátí, ale já nevěděla, jestli to chci. Ne proto, že by byl vinen – nebyl. Ale bojím se, že jeho přítomnost znovu rozervává něco, co už tak bylo křehké. Naše manželství s Markem bylo jako to pole – na první pohled uspořádané, jako podle pravítka. Ale pod povrchem něco hnilo. Nevyřčená slova, zamlčená zklamání.
Přemýšlela jsem, co teď. Můžu ještě Markovi věřit? Dá se obnovit něco, co bylo léta založeno na poloviční pravdě? Nebo jsem možná i já celá ta léta nechtěla něco vidět? Možná jsem byla sama příliš soustředěná na to, abych byla „dobrá manželka“, „spořádaná hospodyně“, a nevšimla jsem si, že nám něco uniká?
Pravda byla taková, že jsme léta žili vedle sebe. A když se konečně něco pohnulo – bolelo to, ale zároveň mě to probudilo. Vrátil se mi cit.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli zůstanu, nebo odejdu. Nevím, jestli Marek ještě dokáže být manželem a já manželkou. Ale jedno vím jistě: není cesty zpět k tomu, co bylo. Musíme sami sebe vymyslet znovu. A i když to bolí, možná právě to znamená začátek.
Karolína, 52 let
Související články
