Nejsem samotářský typ. Obvykle, když jsem měla volný večer, pozvala jsem známé na večeři, a když byl slunečný den – pádila jsem na kole se sousedkou odnaproti. Ale tohle léto jsem opravdu snila o klidu.
Po několika měsících intenzivní práce jako grafička jsem si řekla, že si zasloužím ticho a nicnedělání. A právě tehdy mi jako blesk z čistého nebe přišla myšlenka – chata u Máchova jezera po babičce. Vyžadovala trochu práce, ale s láskou a pýchou jsem ji zrekonstruovala. Světlé stěny, proutěná křesla, knihy seřazené podle barev. Můj azyl. Můj svět.
Myslela jsem si, že je to dobrý nápad
Tehdy mě napadlo, že se o ten ráj podělím. S někým, koho znám léta, komu věřím. S Karolínou. Vždycky byla trochu víc... chaotická, ale srdečná. Od střední školy jsme si toho prožily hodně. Ona už měla rodinu – dvojčata Matěje a Kubu, šestileté kluky plné energie, a Tomáše, manžela, který většinou mlčel nebo trousil cynické poznámky.
„Anko, vážně? Ty si chceš na prázdniny nastěhovat do domu děti?“ – zeptala se sousedka Věra, když jsem se zmínila o svých plánech. „Ještě budeš litovat!“
Mávla jsem rukou. Přehání. Vždyť jsou to jen dva týdny. Pomůžou s nákupy, posedíme u grilu, děti si budou hrát u jezera. Znělo to jako idylka. Až do chvíle, kdy jsem poprvé uslyšela bouchnutí dveří koupelny a pištění:
„Matěji! Podívej, jak to super klouže na tom mýdle!“
Po hodině byla na pohovce skvrna od malinové šťávy, v kuchyni se rozlila šťáva a na zdi vedle knihovny někdo namaloval… obrovskou růžovou kočku. Permanentním fixem. Hučelo mi v hlavě.
První dny jsem se snažila být tolerantní. Jsou to děti. Hrají si. Občas je třeba přimhouřit oko. Ale po týdnu jsem cítila, že moje vysněná dovolená stále více připomíná epizodu z nějaké reality show o přežití. A právě tehdy došlo k prvnímu vážnému střetu.
Ty děti byly nesnesitelné
„Karolíno, právě rozlily šťávu na novou pohovku. Musíš s tím něco udělat“ – řekla jsem a snažila se setřít červené skvrny z čalounění.
„Anko, uklidni se. Jsou to jen děti“ – odpověděla z kuchyně, aniž by zvedla hlavu od telefonu. „A co, zboří se svět kvůli troše šťávy?“
„Jde o to, že je to můj dům. Mám právo očekávat, že tu budou platit nějaká pravidla.“
V tu chvíli do obýváku vešel Tomáš s pivem v ruce.
„Jestli se bojíš o pohovku, tak jsi možná neměla zvát děti“ – prohodil nevrle.
Zarazilo mě to. Podívala jsem se na něj, pak na Karolínu, která jen pokrčila rameny. A Matěj s Kubou zrovna pobíhali po dřevěné podlaze v zabahněných botách, jeden z nich držel v ruce vidličku.
„To je super, že si tak hrají, ale nechoďte do domu v botách!“ – zavolala jsem. „A vrať tu vidličku, Matěji, to není hračka!“
Kluci mě naprosto ignorovali. Karolína se na mě podívala s úsměvem, jako by to všechno bylo k smíchu.
„Přestaň, vážně. Nedělej z komára velblouda. Děti mají prázdniny, nebuď tak upjatá.“
Zatnula jsem pěsti. Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. „Vždyť nevyžaduji zázraky“ – jen minimum respektu. Místo toho jsem měla pocit, že jsem hostem ve vlastním domě. Večer jsem seděla sama na terase se sklenkou vína. A poprvé mě napadlo: „existuje tohle přátelství ještě vůbec? Nebo se nám jen zdálo, že nás ještě něco spojuje?“
Ničili můj dům
Vrátila jsem se z města v dobré náladě. Koupila jsem čerstvý chleba, sýry z místní mlékárny, víno na večer. Rozhodla jsem se – „dnes to nechám být.“ Udělám večeři, zkusím se uvolnit. Ale jakmile jsem otevřela dveře domu, praštil mě do nosu pach olejové barvy a… bláta. Zůstala jsem stát v prahu s taškami v rukou a zírala na to, co udělali s mým obývákem.
Po podlaze se válely knihy – některé s roztrhanými obálkami, jiné zamazané od plastelíny. Moje oblíbená váza, ta po babičce, která ještě před týdnem stála na komodě, teď ležela rozbitá na kousky v rohu. Na zdi – obrovské fialové „X“. Na bílé, čerstvě vymalované zdi.
Udělalo se mi zle.
„CO TO JE?!“ – vykřikla jsem. „Co jste to udělali s mým domem?!“
Karolína vyšla z koupelny s ručníkem v ruce.
„Nepřeháněj. Vždyť se to dá všechno uklidit. Děti si hrály, trochu se to zvrtlo.“
„Zvrtlo?!“ – hodila jsem tašky na stůl. „Karolíno, ta váza byla po mé babičce. Tu zeď jsem malovala vlastníma rukama! Knihy… To jsou mé sbírky, můj život!“
Tehdy se znovu ozval Tomáš.
„Možná jsi je sem neměla dávat, když byly tak cenné“ – zamručel. „Děti jsou děti, ne návštěvníci muzea.“
„Nevěřím, že tohle říkáte. Že to zlehčujete!“ – zlomil se mi hlas. „Já jsem vás sem pozvala, chtěla jsem se podělit o svůj klid. A vy… jste z mého domu udělali bordel a ještě se mi smějete do očí.“
Zavřela jsem se v koupelně a teprve tam jsem si dovolila plakat. Protože přece nešlo jen o zničené věci. Šlo o nedostatek úcty. O to, že jsem se kvůli nim cítila jako vzduch.
Hranice byla překročena
Druhý den ráno jsem neudělala snídani. Ne proto, že bych jim chtěla něco dokázat. Prostě jsem neměla sílu. Probudila jsem se se staženým žaludkem a jedinou myšlenkou: „takhle to nemůže skončit.“ Když sešli dolů, Karolína si jakoby nic nalila kávu a zeptala se:
„Ještě spíš? Nejsou tu rohlíky.“
„Ne“ – odpověděla jsem a stála v kuchyňských dveřích. „Chtěla jsem s vámi mluvit.“
Otočila se, překvapená mým tónem. Tomáš zvedl obočí, jako by už věděl, že to nebude příjemné.
„Chci, abyste uhradili náklady na opravy. Pohovka, váza, stěny. Nejde jen o úklid. Jde o věci, které pro mě mají hodnotu.“
Karolína se zasmála. Prostě jen tak, jako bych řekla špatný vtip.
„Cože?! Ty po nás chceš peníze? To je snad nějaký vtip, Anko. Myslíš to vážně?“
„Myslím.“
„Vždyť jsou to jen děti. Vždycky jsi byla trochu přecitlivělá, ale teď… To už přeháníš.“
Tomáš odložil hrnek.
„Nedáme ani korunu. Děti si hrály a ty z toho děláš národní tragédii“ – řekla.
„Možná ještě ne, ale všechno je před námi“ – řekla jsem chladně. „Sbalte se. Dnes odjíždíte.“
„Cože?!“ – Karolína zbledla. „Anko, prosím tě, neblázni. Jsou prázdniny, měli jsme je strávit spolu…“
„Už jsme je strávili. A to stačí.“
Otočila jsem se a odešla z kuchyně. Celé tělo se mi třáslo, ruce jsem měla ledové, ale poprvé po týdnech jsem cítila, že dělám něco opravdu pro sebe. Protože jsem konečně řekla „dost“.
Měla jsem výčitky svědomí
Večer, když dům zase ztichl, seděla jsem na schodech s hrnkem čaje a dívala se do zahrady. Jejich věci už zmizely, ozvěna dětského křiku s nimi odplula. Bylo ticho. A bolelo to víc, než jsem čekala.
„Dobře, žes je vyhodila“ – uslyšela jsem za sebou hlas sousedky Věry. „Ještě chvíli a ty děti by ti ten dům snad zapálily.“
Otočila jsem hlavu. Stála na cestičce s miskou čerstvých malin.
„Připadám si jako zrůda“ – řekla jsem. „Možná jsem to přehnala.“
„Ne, drahoušku“ – sedla si vedle mě bez ptaní. „Ty jsi jen řekla “dost„. A to není to samé jako být zrůda.“
Zmlkla jsem a dívala se na listy pohupující se ve větru.
„Pamatuju si, jak ti Karolína volala, když ji manžel kdysi podvedl. Ty jsi za ní hned jela, s termoskou vývaru.“
„Já vím. A možná proto to tak bolí.“
Skousla jsem si ret.
„Možná je to hloupé, ale… cítím, že to přátelství zemřelo. Jako by… jako by mi někdo vyrval kus minulosti.“
Věra se na mě starostlivě podívala.
„Někdy něco končí.“ Ne proto, že by někdo udělal chybu. Ale prostě proto, že už nejste ti samí lidé. A to je v pořádku.
V noci jsem dlouho nemohla usnout. Se zavřenýma očima jsem viděla naše středoškolské záškoláctví, povídání u levného vína, Karolínu, jak se směje k slzám každé hlouposti. To všechno bylo. Ale teď – „jako by se to rozpadlo na kousky, které už nejdou složit dohromady.“
Karolína měla výhrady
Ticho trvalo tři dny. Myslela jsem, že je to konec, že se už nikdy neozve. A možná jsem v to i doufala „abych si nemusela vybírat mezi vzpomínkou na přátelství a realitou.“ Ale pak přišla SMS. Obyčejná, strohá:
„Nemůžu uvěřit, že jsi se k nám takhle zachovala.“
Ztuhla jsem. Dlouhou chvíli jsem zírala na displej, než jsem odepsala:
„Nemůžu uvěřit, že nevidíš, jak moc jste mi ublížili.“
Pauza. Tři tečky. Pak další zpráva:
„Moje děti nejsou žádné zrůdy.“
Zatnula jsem čelist. Odpověď se napsala sama:
„Můj dům nebyl hřiště. Ty jsi to zlehčovala.“
Potom už neodepsala. Žádné „promiň“. Žádná snaha o pochopení. A možná právě tehdy jsem pochopila, že nešlo jen o děti, o nábytek, o šťávu na pohovce. Šlo o něco hlubšího. O to, že když jsem opravdu potřebovala, aby mě někdo respektoval – „zůstala jsem sama.“
Zůstala jsem sama. Ticho, po kterém jsem tolik toužila, mi teď znělo jako výčitka. Žádný smích dětí, žádné cinkání hrnků o desku stolu, žádné bouchání dveří. Jen šumění listí a vrzání starého křesla na terase. Ale věděla jsem, že to není prázdnota. Je to prostor. Pro něco nového. Ztráta tohoto přátelství bolela jako rozvod. Ale také mi něco ukázala: že mám právo na své hranice. Na zlost. Na vlastní názor. A možná pořád nevím, jak se budují zdravé vztahy. Ale alespoň už vím, jaké nechci.
Anna, 35 let
