Paní Martina si nechávala byt po dědečkovi jako kotvu ve vzpomínkách. Když se rozhodla, že ho pronajme mladému páru, aby mu vdechl novou energii, neměla tušení, jakou spoušť za sebou zanechají.
Když zavřu oči, stále vidím dědečka Emila v jeho oblíbeném křesle u okna, jak vyřezává figurky ze dřeva a s úsměvem mi vypráví historky z mládí, které jsem znala do posledního slova – a přesto jsem je chtěla slyšet znovu a znovu. To bylo naše království, malý byt ve starém činžovním domě s výhledem na starou lípu na dvoře. Dědeček mě tam naučil poznávat dřevo podle vůně, zatlouct hřebík a – to nejdůležitější – věřit v lidi.
Byt po dědečkovi
Když zemřel, byt zůstal dlouho prázdný. Nedokázala jsem se ho vzdát, přestože jsem už dávno bydlela jinde. Už jen myšlenka na to, že bych ho měla prodat nebo pronajmout, ve mně vyvolávala úzkost. Jak bych mohla někomu cizímu svěřit své vzpomínky?
A pak přišli Veronika a Tomáš. Mladí, plní plánů do budoucna, usměvaví – přesně takoví, jaké by si dědeček přál, aby v jeho bytě žili. Připomínali mi mě samotnou, když jsem začínala. Řekla jsem si: „Dědeček by byl rád, že někdo mladý pomůže těm starým zdem zase dýchat.“
Nerozhodovala jsem se hlavou, ale cítím. Pronajala jsem jim být za velmi příznivou cenu. Věřila jsem, že když člověk prokáže dobrou vůli, vrátí se mu to.
Soused mě varoval
„Martino, nechci se do toho plýst, ale v poslední době... se odvedle ozývají divné zvuky. Hlasitá hudba, hádky a na chodbě je neustále nepořádek,“ zavolal mi jednoho dne pan Novák, který bydlí hned vedle.
„To se mi nezdá, jsou to takoví milí mladí lidé,“ bránila jsem je.
„Říkám jen, co slyším a vidím. Pokud mi nevěříte, měla byste se přijít podívat sama,“ dodal a zavěsil.
Uklidňovala jsem se tím, že starší lidé jsou někdy přecitlivělí na hluk. I dědeček Emil si občas stěžoval na sousedy o patro výš. Ale nepořádek na chodbě a hádky? Přesvědčovala jsem sama sebe, že si mladí prostě jen užívají života. Vždyť kdo z nás to nedělal? Jenže ten červíček pochybností ve mně začal hlodat...
Něco nehrálo
Rozhodla jsem se zjistit, jak se věci mají. Vzala jsem sklenici domácí marmelády a zastavila se u nich na neohlášenou návštěvu. U dveří bytu jsem slyšela hlasitou hudbu. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Otevřel mi Tomáš. Vlasy měl neupravené, v očích prázdný pohled. „Jé, dobrý den,“ zamumlal a opřel se o futra.
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli je všechno v pořádku,“ řekla jsem co nejklidněji, i když mi bušilo srdce.
Za ním se vynořila Veronika s nuceným úsměvem. „Jasně, v pohodě, jen máme trochu zkouškové, víte, jak to je... Ale zvládáme to,“ řekla rychle, jako by chtěla rozhovor co nejdříve ukončit.
Snažila jsem se nedat najevo nervozitu. Usmála jsem se a podala jim marmeládu. „Tady máte něco na nervy. Dědeček Emil miloval sladké.“
Veronika si sklenici převzala. Chtěla jsem se podívat dál, ale dovnitř mě nepozvali. Přes rameno jsem zahlédla obrovský nepořádek. Na stole se válely prázdné lahve od alkoholu. Ve vzduchu byl cítit těžký, zatuchlý pach. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Cítila jsem se ale trapně, a tak jsem se jen rozloučila a odešla.
Byt v troskách
Ten večer mi zazvonil telefon. Bylo to neznámé číslo, ale hlas souseda jsem poznala. „Paní Martino, omlouvám se, že volám tak pozdě, ale u vás v bytě je snad celý noční klub. Ten rámus se nedá vydržet,“ řekl rozčileně.
Už jsem neváhala. Popadla jsem klíče a jela tam. Už o patro, níž jsem cítila cigaretový kouř. Dveře jsem odemkla bez klepání. Pohled, který se mi naskytl, mi vyrazil dech. Zdi byly posprejované, křeslo po dědečkovi proříznuté, na zemi střepy. Na stole ležely nedopalky a mezi nimi byly rozházené figurky z dědečkovy sbírky. Nějaký cizí kluk po nich šlapal, když tančil.
„Co jste to provedli?! To byl byt mého dědečka!“ vykřikla jsem a vlastní hlas jsem sotva poznávala.
Tomáš se na mě líně otočil a pokrčil rameny. „Ne, co? Je to jenom starej byt, ne nějaký svatý místo.“
Na chvíli jsem oněměla a jen stála ve dveřích. Připadala jsem si jako ve zlém snu, na místě, které kdysi bylo mým útočištěm.
Dostali výpověď
Druhý den jsem se tam vrátila. Tentokrát bez dárků a úsměvů. Zazvonila jsem. Otevřela mi Veronika, bledá a se strachem v očích. „Máte dva dny na to, abyste odsud zmizeli. A už vás tu nechci nikdy vidět,“ řekla jsem ledovým hlasem, i když se mi třásly ruce.
Podívala se na mě, jako by nechápala. „Ale... my nemáme kam jít...“ začala fňukat.
„To už není můj problém,“ usekla jsem ji.
Do bytu jsem se vrátila, až když byli pryč. Začala jsem s úklidem. Dřevěná šachovnice, kterou dědeček sám vyřezal, byla zlomená a několik figurek chybělo. Už nikdy nepůjde opravit. V tu chvíli mi došlo, jak strašně naivní jsem byla. Myslela jsem si, že když jim dám důvěru, budou si jí vážit.
Stála jsem uprostřed zničeného obývacího pokoje a bylo mi do pláče. Vzpomínala jsem na dědečka. Každý kus nábytku měl svůj příběh. Teď byly ty vzpomínky pošlapané a zničené. Pochopila jsem, že domov nejsou zdi a starý nábytek. Domov byl dědeček – jeho klid, vůně dřeva a pocit bezpečí. A to mi nikdo nevrátí. Podívala jsem se z okna. Stará lípa na dvoře stála dál, jako by se nic nestalo. Jen já už jsem byla jiná.
Související články
