Dlouho jsem se marně snažila najít si partnera. Seznamky mi nevyhovovaly a v běžném životě jsem na nikoho zajímavého nenarazila. Cítila jsem se osaměle, a tak jsem se rozhodla požádat o pomoc jednoho ze svých nejlepších přátel.
Dohazovač
S Martinem se známe už léta a náš vztah byl vždy čistě přátelský. Věděla jsem ale, že má široký okruh známých a mohl by mi někoho doporučit. „Potřebuju tvoji pomoc jako dohazovače,“ vyhrkla jsem na něj bez okolků, když jsme se sešli v naší oblíbené kavárně. „Jsem sama už příliš dlouho a chtěla bych s někým jít na rande.“
Martin nevypadal z mého nápadu nijak nadšeně. „Nejsem si jistý, že jsem na tohle ten správný člověk,“ snažil se z toho vykroutit, ale já se nedala odbýt. „Ale no tak, jen bys nám domluvil schůzku. Moc by se mi líbil Viktor, ten, co pracuje jako architekt. Víš, kterého myslím?“
A tak jsem Martina přesvědčila, aby mi s Viktorem domluvil rande. Důrazně jsem mu nakázala, ať se u něj za mě přimluví a vykreslí mě v tom nejlepším světle. Každý den jsem netrpělivě kontrolovala telefon, ale pozvání stále nepřicházelo. Po týdnu jsem se rozhodla Martinovi připomenout. „Doufám, že jsi na mě nezapomněl a mluvil jsi s Viktorem,“ řekla jsem mu hned, jak zvedl telefon.
Pozvání stále nikde
Na druhé straně linky zavládlo na chvíli ticho. „Viktor je teď strašně vytížený,“ zakoktal Martin, „ale neboj, ví o tobě. Možná příští týden?“ Jenže ani následující týden se nikdo neozval. Začala jsem mít obavy, že se Viktorovi nelíbím, nebo že mě Martin nedostatečně vychválil. Zavolala jsem mu tedy znovu. „Kláro, neboj se, určitě se ozve. Příští týden už to stoprocentně vyjde,“ opakoval svou výmluvu. Takhle to pokračovalo další tři týdny, než mi definitivně došla trpělivost.
„Jsi ten nejhorší dohazovač na světě, Martine. Myslela jsem, že mi chceš pomoct,“ oznámila jsem mu zklamaně během dalšího večerního hovoru, kdy opět tvrdil, že je Viktor zaneprázdněný. Najednou ale otočil: „Dobře, dobře, co takhle v pondělí? Přijď do naší oblíbené restaurace, Viktor tam bude. Hlavně mi prosím neříkej, že jsem tě zklamal.“
Nečekané vyznání
Celá šťastná jsem se v pondělí vydala na dlouho očekávané rande. Oblékla jsem si nové šaty, natočila si vlasy a navoněla se svým oblíbeným parfémem. Viktor se mi opravdu líbil, byl úspěšný, inteligentní... Už jsem si v hlavě malovala naši společnou budoucnost, když jsem v restauraci hledala stůl s naší rezervací. Zůstala jsem jako opařená, když u něj neseděl Viktor, ale Martin.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho zaskočeně a rozhlížela se po restauraci. „Viktor potřeboval doprovod? Kde je?“ „Ne,“ začal opatrně a bylo na něm vidět, jak je nervózní. „Kláro, on nepřijde. Jsem tu jenom já.“ Vůbec jsem nechápala, co se děje. Posadila jsem se naproti němu a nechápavě na něj zírala. „Cože? A proč? Nelíbila jsem se mu?“ Martin mi pohlédl hluboko do očí, natáhl se přes stůl a pevně stiskl mou dlaň. „Já jsem mu o tobě nikdy neřekl. Kláro, asi sis toho nikdy nevšimla, ale hrozně se mi líbíš. Už dlouho tě chci a nedokázal jsem si představit, že bych tě měl seznámit s někým jiným.“
Rázem mi jeho chování začalo dávat smysl, ale mé překvapení to nijak nezmenšilo. Takové přiznání jsem absolutně nečekala, celé ty roky jsme byli jen kamarádi. „Všechno, co jsem ti o něm říkal, všechny ty výmluvy, jsem si vymyslel. Doufal jsem, že tě to odradí a přestaneš to po mně chtít,“ pokračoval a já nevěděla, co na to říct. „Trhalo mi srdce, když jsem tě měl dát dohromady s někým jiným.“
„A tak ses rozhodl přijít na tohle rande sám,“ doplnila jsem ho a opatrně vytáhla svou ruku z jeho sevření. „Promiň, Martine, ale já tu nemůžu zůstat. Nevidím v tobě víc než kamaráda. Nechci ti ublížit.“ Prudce jsem vstala od stolu, vzala si kabát a otočila se k odchodu. „Kláro, prosím, počkej! Tolik tě chci!“ volal za mnou zoufale, ale já se nemohla otočit. Byla jsem v šoku, zklamaná a smutná. Jak bych mohla chodit s někým, kdo je pro mě jako bratr? Ačkoliv je Martin skvělý muž, věděla jsem, že pro mě nikdy nemůže být ničím víc než kamarádem.
Související články
