Netušila jsem, že tato dovolená pro mě bude začátkem konce něčeho, v co jsem bezmezně věřila. Balila jsem si kufr, jako bychom se chystali na svatební cestu, i když do svatby nám zbývalo ještě několik měsíců. S Patrikem jsme spolu tři roky, zasnoubili jsme se před rokem. Tohle měl být ten výlet – poslední před svatbou, plný rozhovorů o šatech, hostech, místu obřadu. A možná… možná dokonce o dětech.
„Miláčku, nezapomeň na ty bílé šaty, ve kterých jsi vypadala jako anděl,“ – zavolal z kuchyně. „Vezmi si je, uděláme si fotky u vody.“
Usmála jsem se. Měl v sobě takovou tu něhu, něco, díky čemu by se každá žena cítila výjimečně. Přesto mě někde uvnitř už dlouho něco tížilo. Stín. Neviditelný, ale zřetelně citelný.
Věřila jsem mu. Když říkal, že musí jet do Mnichova na týdenní služební cestu, ani jsem se neptala. Proč taky? Vždy se vracel s nějakou drobností, suvenýrem – jednou parfém, jindy magnet na lednici s nápisem „Ich liebe dich“.
Ale byla tu taky Anežka.
Neměla jsem s ní kontakt už léta. Kdysi jsme spolu bydlely na pokoji na koleji, znaly jsme své zvyky, slabosti, bývalé lásky. Věděla jsem, že s Patrikem kdysi chodila, ale byl to prý jen krátký, bezvýznamný románek. Alespoň to tvrdil. Uvěřila jsem, i když ve mně vždycky něco trnulo, když vyslovoval její jméno s tím svým pobaveným tónem. Jako by ji znal lépe, než chtěl přiznat.
„Přestaň to analyzovat, Jitko,“ – říkala jsem si. „Máš všechno. Máš lásku.“
Ale láska nejsou jen city. Je to také důvěra. A já jí měla asi už nějakou dobu jen náhražku. Přesto jsem si balila ty šaty. A snila o tom, že Chorvatsko uklidní mé pochybnosti. Že moře a slunce ze mě vyplaví ten strach, který mi nedal spát. Protože Patrik by mi přece nelhal… že ne?
Tady něco nehraje
Večer jsem sešla do hotelové restaurace pro sklenice na vodu. Neviděla jsem nikoho z obsluhy, tak jsem si vzala ty, co stály na baru. Najednou jsem za dveřmi kuchyně uslyšela rozhovor dvou mužů, Čechů. Možná to byli číšníci, možná jiní zaměstnanci.
„Hele, to je gól!“ – zasmál se jeden. „Pamatuješ si toho chlápka, co tu byl před měsícem s tou ženskou, co se oblíkala do červený? Teď je zase ve stejném pokoji, 214, ale s jinou!“
„Hehe, jo, viděl jsem,“ – odpověděl druhý. „A to věnování na tom šampaňském tehdy… “Pro Anežku – za naše malé útěky„. Romantik jak se patří. Jsem zvědavej, co napíše tý druhý!“
Ztuhla jsem na místě. Sklenice se mi v rukou roztřásly. Pokoj 214. Náš pokoj. Patrik říkal, že pro nás objedná šampaňské z hotelové restaurace. Usmíval se u toho a říkal, že to bude „na dobrý začátek dovolené“.
Anežka? Ne, to nemohlo být ono. Vždyť on… ne… On byl tehdy v Německu. Na služební cestě. Říkal, že měl schůzky s klienty. Poslal mi fotky z letiště, účet z hotelu v Mnichově, vyprávěl o snídaních se samými klobáskami.
Ale co když to byl ten samý hotel? Ten samý pokoj?
„Vážně, kdybych měl tolik peněz, taky bych vzal holku na takový místo. Jenom možná ne každý měsíc jinou,“ – dodal ten první a vzdálili se chodbou, netušíc, že svět jedné ženy se právě zhroutil.
Zamkla jsem se v koupelně a sedla si na okraj vany. Před očima se mi zjevila Anežka. Její smích. Její bílé zuby. To, jak vyprávěla, že má ráda luxus. A jak Patrik jednou – úplně mimochodem – zmínil, že ji kdysi vzal „na víkend k Jadranu“. Tehdy jsem to ignorovala.
Teď jsem nemohla. Srdce mi bušilo jako o závod. Právě jsem začala spojovat fakta?
Musela jsem vědět pravdu
„Patriku…“ – začala jsem, jakmile za sebou zavřel dveře pokoje. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně, co se stalo?“ – odvětil a koukl na mě zpod ručníku, kterým si zrovna sušil vlasy. Čerstvě po koupeli, jako by se nic nedělo. Jako by neměl ani ponětí, že v mé hlavě se odehrává peklo.
„Byl jsi tu před měsícem?“
Zarazil se. Na vteřinu. Možná dvě. Ale stačilo to.
„Cože?“ – zeptal se s přehnaným údivem. „Tady? V tomhle hotelu?“
„Dokonce v tomhle pokoji,“ – opravila jsem ho a podívala se mu přímo do očí.
Zamrkal. Sklopil zrak. A tehdy jsem dodala ještě jedno slovo:
„S Anežkou?“
Zbledl. Ručník mu sklouzl z rukou. Chtělo se mi brečet, ale ještě jsem se držela.
„Jitko… Anežka je… je to moje sestřenice,“ – řekl s námahou. „Přiletěla na dva dny do Chorvatska navštívit rodinu, tak… tak jsem ji svezl. Pomohl jsem jí s noclehem. Nechtěl jsem tě znepokojovat, tak jsem nic neříkal. Byl to jeden večer…“
„Sestřenice? “– přerušila jsem ho. „A objednal jsi jí šampaňské?“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Slyšela jsem to. Mluvili o vás zaměstnanci hotelu. To o tom šampaňském taky řekli. Je to pravda?“
Neodpověděl. Díval se někam vedle mě. Na závěs, na noční lampičku, na všechno, jen ne na mě.
A tehdy jsem si vzpomněla: jak se jednou v kavárně rozesmál, když Anežka napsala nějaký vtipný komentář pod fotku. Jak se díval na telefon, jak se usmíval na displej.
Jak mě tehdy odbyl mávnutím ruky. „To je jen stará kámoška. Nebuď žárlivá.“
Tehdy jsem mu uvěřila. Teď už jsem nemohla.
Pravda na obrazovce
Patrik odešel pod záminkou – prý „pro zmrzlinu“. Nechal telefon v nabíječce. Deset minut jsem chodila po pokoji jako tygr v kleci. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce jsem měla ledové, i když vzduch v pokoji stál jako před bouří.
Nakonec jsem se posadila na postel. Telefon ležel vedle. Černý, hladký, jako tajemství. Věděla jsem, že bych neměla. Ale už dávno jsem překročila hranici klidu a důvěry.
Vzala jsem ho do ruky. Odemknutí – hračka. On přede mnou neměl žádná tajemství… alespoň jsem si to myslela.
Vstoupila jsem do galerie. Hledala jsem. Fotky z Německa, z práce, z auta, z oběda s klienty. A najednou… složka „Split 2025“. Cože? Vždyť jsme tehdy ve Splitu nebyli.
Klikla jsem.
První fotka – balkon s výhledem na zátoku. Druhá – sklenice vína, dvě. Třetí – selfie. On a… Anežka. Usměvavá, rozcuchaná, v jeho bílé košili. Leželi na té samé posteli, na které jsem teď seděla.
Přiblížila jsem si datum. Přesně před jednatřiceti dny. Den, kdy měl být na pracovní večeři. V Mnichově.
Udělalo se mi špatně. Dech mi uvízl v krku. Nohy mi ochably, jako by se měly zhroutit pod tíhou toho jediného záběru. Zavřela jsem oči.
Byla to pravda, které jsem se bála. A která se na mě právě vylila jako kýbl studené vody. Věděla jsem, že se něco děje. Už dlouho. Ale vidět to? Vidět ji v jeho košili, v téhle posteli, se stejným úsměvem, který kdysi patřil jen mně?
Zavřela jsem galerii. Odložila jsem telefon. A seděla nehybně, jako by se zastavil čas. Zradil mě. Lhal. A nejen mně. Zradil naše společné „zítra“.
Začalo emoční tsunami
Když se Patrik vrátil, neřekla jsem ani slovo. Čekala jsem, až zavře dveře, až položí sáček se zmrzlinou na stůl, až si sedne vedle mě, netušíc, že jeho svět se za chvíli rozpadne.
Vzala jsem telefon, odemkla ho a beze slova mu podala fotku. Tu konkrétní – jejich selfie na posteli. Ona, polonahá. On, usměvavý. Pozadí – hotelový pokoj.
„To je taky tvoje sestřenice?“ – zeptala jsem se potichu.
Neodpověděl. Díval se na displej, jako by poprvé viděl vlastní život. V jeho očích jsem viděla paniku. Pak přišla grimasa viny. A… možná i lítost. Ale to bylo málo.
„Jitko… Byla to chyba,“ – zašeptal. „Jednorázová. Nemělo se to stát.“
„Jednorázová?“ – hlas se mi třásl, ale už ne smutkem. Vztekem. „Jednorázové věci nemají složky s osmi fotkami. A nepřijíždějí s tebou do stejného pokoje o měsíc později.“
„To není tak... Stalo se to náhodou, ona tehdy… Jitko, nic to neznamenalo.“
„NIC to neznamenalo?!“ – vykřikla jsem. „Zradil jsi mě. Lhal jsi mi. Díval ses mi do očí, když jsi říkal, že jsi byl v Německu. A byl jsi tady. S ní. S mojí bývalou spolubydlící. S člověkem, který mě znal lépe než kdokoli jiný.“
Hodila jsem telefon na postel. Seděl na kraji, jako by mu někdo podrazil nohy. Já jsem chodila po pokoji a sotva dýchala.
„Myslela jsem, že tě znám,“ – řekla jsem, tentokrát tiše. „Myslela jsem, že jsi ten jediný. Plánovala jsem s tebou život. Svatbu. Děti.“
„Jitko, prosím… Neopouštěj mě. Byla to chyba. Já tě miluju.“
Podívala jsem se na něj. Zakryla jsem si ústa dlaní, protože se mi znovu chtělo plakat. Ale slzy byly jiné. Horké. Vzteklé.
Beze slova jsem si sbalila batoh. Vyšla jsem z hotelu v sandálech, bez telefonu, bez cíle. Město se točilo, lidé mluvili cizím jazykem, ale já slyšela jen ozvěnu: „Nic to neznamenalo.“
Šel za mnou stín zrady. A kroků, které kdysi zněly tak povědomě.
Musela jsem ji zavolat
Vrátila jsem se do hotelu, když se setmělo. Patrik už spal – nebo to jen předstíral. Vešla jsem potichu, vytáhla telefon z kabelky a vyhledala kontakt: Anežka. Číslo, které mi kdysi dala u vína se smíchem, že „kdybychom se po večírku ztratily, musíme se nějak najít“.
Zmáčkla jsem zelené sluchátko. Srdce mi bušilo jako kladivo.
„Haló?“ – ozval se její hlas. Měkký, teplý, známý.
„Ahoj, Anežko. Tady Jitka.“
Ticho. Dlouhé, dusivé.
„Jitko… nemyslela jsem si, že… “– začala, ale přerušila jsem ji.
„Ano, jsem tady. V pokoji 214. V tom samém. O měsíc později. Pamatuješ si?“
Neodpověděla. Slyšela jsem jen, jak se nadechuje. Nakonec řekla:
„Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděla takhle.“
„A jak jsi to chtěla, Anežko? Dopisem? Pozvánkou na oslavu po zradě?“
„Jitko… Všechno to začalo už dávno. Ještě než jste se zasnoubili. Patrik mi řekl, že už to vyhořelo. Že je konec, že jste spolu jen ze zvyku.“
„A ty jsi tomu uvěřila?“
„Chtěla jsem tomu věřit. Potřebovala jsem to… Vždycky se ke mně vracel. Myslela jsem, že to něco znamená.“
Zmlkla jsem. V hlavě jsem měla tisíce odpovědí, ale žádná nezněla správně. Nakonec jsem klidně řekla:
„Tímhle jsi mě nezabila, Anežko. Jen něco ve mně. Důvěru.“
„Promiň…“ – zašeptala.
„Nechci tvoje “promiň„. Už od vás nechci nic.“
Zavěsila jsem. Seděla jsem s telefonem v ruce a dívala se na jeho displej. Žádné slzy nepřišly. Jen chlad. Ledový, jako by ve mně něco nadobro zamrzlo.
Nemusíš nic říkat
Vrátila jsem se do pokoje za svítání. Patrik seděl na posteli, schoulený, s lokty na kolenou. Podíval se na mě, ale neřekl ani slovo. V očích měl to samé co já – únavu, rezignaci a vědomí, že všechno už bylo řečeno.
Přistoupila jsem k toaletnímu stolku, sundala si zásnubní prsten a položila ho na stůl.
„Nemusíš nic říkat,“ – řekla jsem potichu. „Je konec. A oba to víme.“
Neprotestoval. Možná konečně pochopil, že jeho „nic to neznamenalo“ byl hřebíček do rakve, a ne záchrana.
Balila jsem se v tichosti. Věci házené do kufru se zdály najednou těžší. Šaty, které jsem si vzala „na fotky u vody“, stále voněly parfémem. A vzpomínkami, které právě umíraly.
Patrik vstal. Přistoupil ke mně, jako by se mě chtěl dotknout, ale zastavil ruku v půli cesty.
„Jitko, já…“
„Ne. Prostě… ne,“ – přerušila jsem ho, aniž bych se na něj podívala. „Zradil jsi mě. Díval ses mi do očí a lhal. A ne jen jednou. Nemám sílu předstírat, že se to dá slepit.“
Zavřela jsem kufr. Zhluboka jsem se nadechla. Vyšla jsem z pokoje. Z hotelu. Ze života, který ještě před pár dny měl být mou budoucností.
Šla jsem prázdnou uličkou, míjela spící kavárny a zaparkované skútry. V hlavě jsem měla jen jednu myšlenku: už nikdy nikomu tak neuvěřím. Ne po tomhle všem.
Ale… možná je to dobře? Protože jestli mám stavět sama sebe znovu od začátku, chci to udělat sama. Bez muže, který mě líbal ústy, kterými ještě chvíli předtím šeptal něco jiné. A bez kamarádky, která znala mou vůni, a přesto se vplížila do mého světa jako zlodějka.
Nevím, co bude dál. Nevím, kam pojedu. Ale jedno vím jistě – už nejsem ta samá Jitka. A ani jí být nechci.
Jitka, 31 let
