Kdyby se mě dnes někdo zeptal, co to znamená být matkou, asi bych odpověděla: znamená to stýskat si až k bolesti. Takový stesk čas neléčí. Neexistuje na něj žádná mast ani léky. Je to druh osamělosti, která se usadí u stolu na místě vašeho dítěte.
Zůstala jsem sama
Každý můj den vypadá podobně: listování novinami ve starém křesle, procházka do zelinářství, občas zavolá Eliška z druhého patra, někdy přijde sousedka Žofie, popovídat si o sousedovi naproti. Ale většinu dne trávím s vlastními myšlenkami. A ty jsou nemilosrdné.
Nechápu, co se stalo. Vždyť jsem byla dobrá matka. Ne dokonalá – takové neexistují – ale vždycky jsem byla na besídkách, na maturitním plese, při rozchodech a prvních láskách, při nachlazeních a zkouškách. A pak přišla láska mé Anny – Michal, majitel sítě lékáren. Pohledný, sebevědomý, s penězi. „Konečně někdo slušný,“ říkala. „Konečně někdo, kdo mi všechno dá.“
Svatba proběhla v tichosti, bez velkých okázalostí, ale také bez mé účasti. Vysvětlovala, že to bylo rychlé rozhodnutí, že tam byli jen oni a svědci. Michal nechtěl žádný rozruch, upřednostňoval diskrétnost. Řekla mi to po telefonu, tři dny po svatbě.
Byla šťastná
Později volala jednou za dva týdny. Hovory byly krátké, věcné. Vyprávěla o nových závěsech, o autě, které si koupili, o dovolené ve Španelsku.
„Mami, je všechno v pořádku?“ ptala se občas, ale na odpověď nečekala. „Michal se už vrátil, musím končit.“
Naposledy jsme spolu mluvily na Velikonoce, před třemi lety.
„Nezvládneme se stavit, Michal má služby v lékárnách, víš, jak to je… Ale budeme na tebe myslet. Veselé Velikonoce, mami.“
Po tomhle hovoru už nikdy nezavolala, ani jednou mě nenavštívila. Rok jsem si namlouvala, že je to kvůli práci, kvůli povinnostem, kvůli náhodě. Ale s každým dalším mlčením jsem cítila, že odchází. Ne fyzicky, ne náhle, ale kousek po kousku.
V zimě mi začalo zlobit srdce. Doktorka říkala, že to ještě není nic vážného, jen je to potřeba hlídat. Dostala jsem léky, měla jsem chodit na kontroly každé dva měsíce. Nikomu jsem o tom neřekla, ani Elišce. Nač taky? Stejně mi nikdo nemohl pomoct. Ostatně… měla jsem dceru, alespoň na papíře.
Zapomněla na mě
Byly dny, kdy jsem vstala a všechno mě bolelo. Nebyly to bolesti, které se léčí mastí. Spíš taková tíha, která se usadí na hrudi a nechce zmizet. Někdy jsem uvařila na dva dny, jindy jsem nevařila vůbec.
Jednou jsem zašla na sociálku. V okénku seděla mladá žena, mohla být ve věku Anny. Měla pečlivě upravené vlasy a dlouhé nehty. Podívala se na mé papíry a řekla, že si můžu zažádat o příspěvek, ale musím přinést potvrzení od lékaře a vyplnit ještě několik formulářů.
„Mám dceru,“ řekla jsem tiše. „Ale nechci jí být na obtíž.“
Podívala se na mě pozorně, možná i se soucitem, ale víc se neptala. Dala mi papír se seznamem dokumentů a poslala mě pryč. Odešla jsem odtamtud s pocitem, jako bych se přiznala k něčemu ostudnému. K selhání, které jsem si nedokázala odpustit.
Jednoho dne jsem uslyšela klepání na dveře. Myslela jsem si, že je to Eliška nebo pošťák, nikoho jiného jsem nečekala. Nikdo jiný neměl důvod ke mně přijít takhle bez ohlášení. Když jsem otevřela, ztuhla jsem.
Nečekala jsem to
Stála tam Anna. Měla kabát až ke kotníkům, vlasy stažené do nedbalého drdolu a krabici z cukrárny zabalenou ve zlatém papíře. Usmívala se nejistě, jako by nevěděla, jestli se má radovat, nebo stydět.
„Mami… napadlo mě, že tě navštívím,“ řekla tiše, jako školačka, která prosí o lepší známku.
„Po třech letech? Proč zrovna dnes?“ zeptala jsem se klidně, aniž bych se pohnula o centimetr.
Znejistěla. Přenášela váhu z jedné nohy na druhou.
„Michal odjel na služební cestu. Napadlo mě, že bych snad měla…“
Nedokončila. Dívala jsem se jí do očí, ale nebyla v nich něha, jen nejistota, možná lítost. Stála přede mnou jako někdo, kdo si plní odložené povinnosti, protože se to tak sluší.
„Víš, co bolí nejvíc?“ řekla jsem skoro šeptem. „Ne to, že jsi nepřijela. Ne to, že jsi zapomněla na moje jmeniny, narozeniny, na svátky. Dokonce ani to, že jsi nevolala. Bolí to, že ses nezeptala, jestli mám co jíst.“
Neodpověděla. Pořád držela tu krabici jako talisman, který nás měl usmířit. Zavřela jsem dveře, pomalu, beze zloby. Prostě jsem věděla, že když je teď otevřu, už je nikdy nebudu moci zavřít. A já si musela chránit to, co mi zbylo.
Přijela z lítosti
Slyšela jsem tiché klapání podpatků na schodech. Nedívala jsem se kukátkem. Už jsem nechtěla vidět, jak odchází.
Dlouho jsem seděla na židli u stolu a dívala se z okna. Krabice se zákusky zůstala za dveřmi. Nedotkla jsem se jí. Ležela tam až do večera, dokud se nesetmělo. Teprve pak jsem otevřela dveře a přenesla ji na parapet v kuchyni. Ani jsem se nepodívala dovnitř.
Vrátila jsem se k tomu, co jsem uměla nejlépe – k přemýšlení, k přehrávání si rozhovorů, které se neuskutečnily, vět, které jsem chtěla říct, ale neřekla. Slov Anny. Těch několika, pronesených s váháním, s odstupem, jako by to byl rozhovor s cizí ženou, ne s matkou.
Možná jsem ji měla pustit dál, posadit ji ke stolu, zeptat se, jak se má, jak se má Michal, jak jdou lékárny. Ale něco ve mně nesouhlasilo. Někde hluboko jsem cítila, že to nebyla potřeba srdce, ale návštěva z povinnosti. Možná jí někdo řekl, že by se měla ozvat, možná se ozvalo svědomí. Necítila jsem, že přišla za mnou – za matkou. Přišla, protože se to slušelo.
Neměla jsem jí to za zlé
Nešlo o zákusky ani o to, že o sobě tři roky nedala vědět. Chtěla jsem jen, aby se mě zeptala, jak se cítím, jestli mě bolí ruka, která mi v noci trne, jestli si mám o svátcích s kým promluvit, jestli mi není zima, když přijde listopad. Chtěla jsem, aby mě vnímala jako člověka, a ne jen jako postavu z minulosti.
V hlavě se mi vracel rozhovor starý mnoho let. Aničce bylo tehdy asi šest. Seděly jsme spolu na gauči, četla jsem jí knížku o holčičce, která se bála bouřky. Anička se ke mně tehdy přitulila a šeptem řekla:
„Mami, ty mě budeš vždycky milovat, viď?“
Políbila jsem ji na temeno hlavy a bez váhání odpověděla:
„Vždycky. I když budeš dospělá a důležitější než máma.“
Tehdy se usmála. Takové chvíle zůstávají v paměti do konce života. Drží člověka při zdravém rozumu, když se všechno ostatní hroutí. A pak přijde dospělost. A ani láska, ani vzpomínky nestačí k tomu, aby člověk udržel druhého u sebe.
Božena, 67 let
Související články
