V Lisabonu plném vůní a nadějí se Kateřina setkala s láskou i zradou. Společné chvíle s Michalem byly krásné, dokud se mezi ně nepostavil stín nedůvěry. Tam, kde mělo být porozumění, začalo ticho, které změnilo vše.
Lisabon voněl solí a fíky. Vycházela jsem na terasu našeho hostelu, bosá, ještě v pyžamu, a cítila to všechno: vůni moře, rozehřátého ovoce, kávy, kterou Portugalci usrkávali z malých šálků. Byla jsem v jiném světě. A vedle mě byl Michal. Můj Michal. Seznámili jsme se o osm měsíců dříve v jednom brněnském knihkupectví. Přistoupila jsem k polici s cestopisy, on zrovna vracel průvodce po Albánii. „Dobré místo na cesty o samotě,“ řekl napůl v žertu. Místo abych utekla, jak jsem to při setkání s neznámými muži obvykle dělala, odpověděla jsem. A tak to začalo.
Nejsem člověk, který se snadno otevírá
Měla jsem za sebou několik vztahů, ve kterých mi nejdřív dávali iluzi blízkosti a pak… zbylo jen ticho. Nebo, což je horší, otázky: „A jak víš, že mluvíš pravdu?“ Michal byl jiný. Naslouchal. Nesoudil. Alespoň se mi to tak zdálo.
Společný výlet do Lisabonu byl jeho nápad. „Uvidíš, to město si zamiluješ,“ řekl. A já si ho zamilovala. Společně jsme se toulali úzkými uličkami Alfamy, jedli pastéis de nata, objímali se na zídce s výhledem na oceán. Myslela jsem si: „To je ono.“ Myslela jsem si: „Takhle vypadá důvěra.“
Poprvé jsem s někým sdílela pokoj čtrnáct dní v kuse. A i když jsem byla trochu nesvá, cítila jsem i úlevu – že nemusím nic předstírat. V Lisabonu jsem mohla být prostě sama sebou. A on byl vedle mě. Sliboval, že vždycky bude.
Jenže sliby mají tu vlastnost, že někdy prasknou jako mýdlové bubliny. A najednou stojíte s prázdnýma rukama na místě, které mělo být vaším rájem.
– Neber si ten s tuňákem, zkus s bacalhau, – řekl Michal a podal mi sendvič. Byla pozdní snídaně, seděli jsme na dvoře hostelu a líné sluneční paprsky klouzaly po mramorové dlažbě. Pedro přinesl kávu, Camila, naše spolubydlící z hostelu, už jedla své croissanty.
Všechno bylo klidné. Mluvili jsme legrační angličtinou a měli jsme spoustu společných témat. Až do chvíle, kdy se Camila náhle zvedla a zašklebila se, jako by ji něco štíplo.
– Meu deus... moje peněženka! – zasténala a prohledávala svou kabelku.
Ztuhli jsme. Camila s námi bydlela v pokoji – přijela před dvěma dny ze São Paula, měla kudrnaté vlasy a smála se nahlas. Říkala, že jí Lisabon připomíná dětství. Teď její tvář zbledla.
– Nenechala jsi ji třeba v koupelně? – zeptal se Pedro a vstal od recepce.
– Ne, byla jsem jen tady a v pokoji, – odpověděla. – Večer jsem ji ještě měla u postele.
Pedro se zamračil. Přejel pohledem po dvoře.
– V pokoji jste dnes ráno byli jen vy dva, – řekl a podíval se na mě a na Michala. – Je to tak?
– Já jsem si šel ráno zaběhat. Nebyl jsem tu tak hodinu a půl, – řekl Michal.
Srdce se mi sevřelo. Viděla jsem, jak Michal zbledl. Jak jeho pohled uhnul stranou. Camila se na nás také podívala, nerozhodně.
– Nic nenaznačuji, – dodal Pedro. – Jen musíme vyloučit všechny možnosti. Vždycky to tak děláme.
– Ale... přece... – začala jsem, ale Michal mlčel.
Byla to rána. Čekala jsem, že se okamžitě ozve. Že řekne: „To je nemožné. Katka? Nikdy.“ Ale on mlčel a díval se na mě. Prostě se díval. Během několika vteřin, které se táhly jako věčnost.
– Michale? – zašeptala jsem.
Nakonec si povzdechl a řekl:
– Možná si opravdu někdo něčeho nevšiml... Musíme to prohledat.
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
„Proč hned neřekl, že je to nemožné?“ pomyslela jsem si. „Opravdu... na okamžik, jen na jediný okamžik, si pomyslel, že bych to mohla udělat já?“
Toho rána už jsem nepromluvila
Vrátila jsem se do pokoje dřív. A najednou to, co mělo být prázdninovým snem, začalo praskat jako tenké sklo. Večer jsme seděli na terase hostelu. Bylo ticho, jako by celé město usnulo po příliš horkém dni. Michal seděl vedle mě, ale byl daleko. Jako by každý z nás byl na svém vlastním kontinentu.
– Ty sis vážně na chvíli myslel, že jsem to byla já? – zeptala jsem se tiše, skoro šeptem.
Podíval se na mě. Dlouho mlčel. Pak pokrčil rameny.
– Chtěl jsem počkat na vysvětlení.
Zavřela jsem oči. Počkat na vysvětlení. To znělo jako věta z nějakého korporátního e-mailu, ne z úst někoho, kdo říkal, že mě miluje.
– Michale, neptám se tě, jestli chceš být nestranný. Nejsi vyšetřovatel. Ptám se, jestli mě znáš natolik, abys vůbec nepřipustil, že bych mohla něco ukrást. Rozumíš?
Povzdechl si a přejel si rukou po zátylku.
– Znám tě... Ale tady nejde jen o tebe. Prostě nerad vynáším soudy.
– Nemusíš vynášet soudy. Ale... Důvěra se nedá kalkulovat, Michale. Buď víš, kdo jsem, nebo ne.
Poslouchal. A nic. Neodpověděl.
– Ty ani nevíš, jak to bolí, – dodala jsem a snažila se mluvit klidně. – Ten okamžik, kdy čekáš, že se tě někdo zastane. A vidíš jen ticho.
Michal zvedl pohled.
– Myslel jsem, že jsme partneři. Že si můžeme všechno vysvětlit. Že si nemusíme hned skákat do krku.
– Partneři? – odfrkla jsem si. – Partneři jsou lidé, kteří se znají. Kteří si bezpodmínečně věří, když přijde krize. Neanalyzují, jestli někdo mohl něco vzít z poličky. Prostě vědí.
Zmlkli jsme. A najednou jsem pochopila, že jeho klid není síla. Je to odstup. Ta zeď, kterou jsem mezi námi občas cítila, ale předstírala jsem, že neexistuje.
Vstala jsem, aniž bych čekala na jeho slova.
– Jdu spát, – řekla jsem. – Nevím, co s námi bude.
A nebylo to dramatické. Nebyl v tom žádný křik. Bylo v tom ticho. Takové, které mě naplňovalo až po okraj a nedovolovalo mi dýchat.
Do pokoje jsem se vrátila jako první. Michal zůstal na terase, jako by se ho ten rozhovor vůbec nedotkl. Jako by byl překvapený, že vůbec něco cítím. Rozsvítila jsem noční lampičku, sedla si na postel a zírala na kufr, který ležel otevřený u dveří. Pomyslela jsem si: „Možná se sbalit. Možná už je konec.“
Pak jsem uslyšela jejich hlasy z chodby.
– Říkám ti, dveře mohly být nedovřené, – říkala Camila Pedrovi. – Vždyť ta klika zlobila od začátku. Kdokoli mohl vejít. Kdokoli!
– To je možné, – připustil Pedro. – Ale to bys pak neměla být jediná, kdo hlásí ztrátu. Co když někdo další něco ukradl a prostě se nepřiznal?
– Vždyť nejde o peníze, – odvětila Camila s náznakem netrpělivosti. – Byla to peněženka po mé babičce. Měla pro mě citovou hodnotu.
V pokoji vedle něco bouchlo. Kroky. Někdo sešel po schodech. Michal. Slyšela jsem jeho hlas, tlumený, klidný. Mluvil s Pedrem, jako by se snažil všechno urovnat. Vyslechnout, dojít k pravdě. Udělat dobrý dojem. A já v tom všem vůbec nebyla.
Dolů jsem sešla až po hodině. Předstírala jsem, že jdu pro vodu. Michal seděl u recepce a něco Pedrovi vysvětloval. Camila přikyvovala, už trochu uklidněná. Nikdo si mě nevšiml. Nikdo se nezeptal, jak se cítím. Jak to vidím já.
Vrátila jsem se nahoru a začala se balit. Pečlivě. Potichu. Jako by každý složený kus oblečení měl říct: „Už tu nejsem.“
Do batohu jsem si dala pas, platební kartu, telefon. Na nočním stolku jsem nechala jen malý, složený lístek: „Nemusel jsi věřit všem, stačilo, abys věřil mně.“
Nepraštila jsem dveřmi. Odešla jsem po špičkách, jako zlodějka. Ačkoli to jsem nebyla já, kdo něco ukradl.
Tiše jsem za sebou zavřela dveře. A pak jsem prostě šla. Sama, do cizího města, do noci, která voněla fíky a ještě něčím – zklamáním.
Lisabon v noci byl úplně jiný
Bez davů turistů, bez hlasitého smíchu z kavárenských zahrádek. Úzké uličky se staly labyrintem, ve kterém jsem se nechtěla najít. Nehledala jsem cestu zpět. Hledala jsem zapomnění.
Zastavila jsem se v jednom z malých barů, kde seděli místní. Vypadali, jako by se znali odjakživa. Servírka mi beze slova nalila skleničku portského. Usedla jsem ke stolku, dál od světla, a dívala se, jak muž u vedlejšího stolu hladí po ruce svou společnici. Smála se, tiše, upřímně. Jako by nevěděla, co to znamená být podezřelá z něčeho, co neudělala.
Vytáhla jsem telefon. Prsty samy našly kontakt. Veronika. „Opustila jsem ho. Ne proto, že by mi ublížil. Ale proto, že už vím, že se mě nikdy nezastane.“
Odeslala jsem zprávu a odložila telefon. Nechtěla jsem odpověď. Nechtěla jsem útěchu. Chtěla jsem jen, aby někdo věděl, že jsem. Že jsem nezmizela.
Seděla jsem tam dlouho. Portské mě hřálo zevnitř. Myšlenky mi kroužily kolem jediné věty jako mantra: „Když jednou zapochybuješ, už nikdy nebudeš věřit stejně.“ Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem někdy zapochybovala o Michalovi. Ne. I když mluvil o svých pochybnostech, o složitých vztazích s matkou, o zradě přítele – vždycky jsem věřila. I když váhal, věřila jsem, že to přejde.
A on mi nedal ani vteřinu. Neřekl: „Katka je čistá.“ Neřekl: „Vyloučeno.“ Řekl: „Počkáme.“ To slovo mě pohřbilo.
Vstala jsem. Nechala jsem na stolku bankovku, aniž bych čekala na vrácení. Lisabon už byl ospalý, v oknech zhasínala světla. Míjela jsem páry líbající se v podloubích, smějící se ženy vycházející z klubu. A já – ve stejném prostoru, ale jako bych byla průhledná.
Když jsem se vracela do hostelu pro věci, jsem se ještě jednou podívala na dveře našeho pokoje. Jen na okamžik. Pak jsem se otočila a odešla. Už jsem si tam neměla co vzít.
Brzy ráno už jsem byla na letišti
Seděla jsem s kávou, na kterou jsem ani neměla chuť, a dívala se, jak lidé táhnou kufry, líbají se na rozloučenou, sedají si k automatům s nápoji. Svět se točil dál. Jako by se včerejší večer nikdy nestal.
V kapse mi zavibroval telefon. Michal: „Kde jsi?“ Neodepsala jsem. Další zpráva přišla o chvíli později. „Promluvme si, prosím.“ Dívala jsem se na displej, jako by jeho slova mohla v mém srdci něco změnit. Jako by mohla vrátit zpět to ticho, jeho zaváhání, můj stud. Ale nemohla. Další zpráva: „Camila našla peněženku za nočním stolkem...“ A další: „Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo.“
Zavřela jsem oči. Kdyby nechtěl, bránil by mě dřív, než by stihl přemýšlet. Instinktivně. Tak jako bych já bránila jeho. Bez kalkulací.
Napsala jsem jen jedinou větu. Stačila. „Když jednou nevěříš, už nikdy nebudeš věřit doopravdy. Už spolu nejsme.“ Klik. Zpráva odeslána. Zavřela jsem aplikaci, vypnula oznámení. Ticho, které jsem tehdy pocítila, bylo čistší než jakýkoli zvuk. Bylo bolestivé – ale moje.
Neplakala jsem. Nebyl to pláč. Bylo to... osiření. Toho, co mohlo být. Toho, co se zdálo tak skutečné. Z reproduktorů se ozvalo hlášení o otevření odletové brány. Vstala jsem. Neohlédla jsem se.
Seděla jsem u okna letadla. Lisabon se pod křídly zmenšoval, splýval v mozaiku střech, úzkých uliček a modři řeky Tejo. Přitiskla jsem čelo na studené sklo a zavřela oči.
Věděla jsem, že na tohle město nezapomenu. Protože mě změnilo. Nebo možná jen odhalilo něco, co jsem dříve nechtěla vidět – že nestačí někoho milovat, aby všechno bylo v pořádku.
Důvěra. Tolikrát jsem to slovo slyšela, až přestalo cokoli znamenat. Až do toho dne. Protože tehdy jsem pochopila, že důvěra není prohlášení. Je to reflex. Je to něco, co máte v srdci, než rozum stihne cokoli říct. Michal to neměl. I když jsem ho milovala, nebyl to můj člověk. Ne takový, se kterým se chcete léta probouzet.
Dívala jsem se z okna a přemýšlela: kolik žen kdysi sedělo takhle jako já? S kufrem vzpomínek a srdcem plným ticha? Kolik z nich také muselo odejít, i když nechtěly? Možná každá z nás jednou musí.
Protože někdy to nejtěžší v životě není odejít od někoho, koho nemilujete. Někdy je nejtěžší odejít od někoho, koho stále milujete – ale už si ho nevážíte. A přesně to jsem udělala.
Protože láska bez důvěry je jako dům bez základů. Může vypadat krásně, ale při prvním otřesu se s rachotem zřítí. Ten můj se už zřítil. Ale já jsem vstala. A jdu dál.
Kateřina, 27 let
Související články
