Jana si vždy vážila rodinného klidu, ale tchánova prosba o velkou půjčku a jeho následné pohrdání ji obrátily život naruby. Čelí rozdělení rodiny a narůstajícímu napětí, které otřásá její manželstvím i vírou v rodinu.
Nepovažuji se za konfliktního člověka. Vlastně jsem se celý život snažila sporům vyhýbat, zejména těm rodinným. Ostatně, vždycky jsem měla v hlavě jedno: že rodina je svatá, že je třeba o vztahy pečovat, i když jsou někdy obtížné. Možná právě proto jsem tolik let zatínala zuby, když Eduard – můj tchán – pronášel u oběda jízlivé poznámky, když s úšklebkem komentoval, že „ženská u notebooku, to není žádná práce“ nebo že „děti nemají matku, ale manažerku“.
Nechtěla jsem se hádat. Pro svatý klid jsem kývala hlavou a dělala, že nic neslyším. Ale nedávno… něco se ve mně zlomilo.
Snažila jsem se být milá
Mám dvě děti a manžela Petra. Pracuji na manažerské pozici ve velké firmě. Práce je moje vášeň, ale také břemeno – protože vím, že mnoho lidí si myslí, že by matka neměla být tak zaneprázdněná. Vždycky jsem se snažila všechno skloubit – domov, děti, povinnosti. A upřímně? Zdálo se mi, že mi to docela dobře jde. Alespoň doteď.
S Eduardem – Petrovým otcem – to od začátku nebylo snadné. Je to typ člověka, který vždycky všechno ví nejlíp. Rád má poslední slovo, nesnáší odpor. Dříve měl vlastní firmu – říkal, že to „on živil rodinu a všechno vybudoval od nuly“. Nepochybuji o tom, že tvrdě pracoval. Ale od té doby, co odešel do důchodu, si evidentně nedokázal najít své místo. A stále častěji se nám snažil organizovat život – od toho, co by děti měly jíst, až po to, jak dlouho mohou být na tabletu.
Vždycky jsem se snažila být zdvořilá. Vychovaná v domě, kde se „dospělým neodmlouvá“. Ale všechno má své meze. A věřte mi – když jednoho dne tchán zaklepal na mé dveře a řekl: „Jano, potřebuju od tebe půjčku,“ cítila jsem, jak se celý můj klidný život začíná otřásat v základech.
Protože ta prosba – ačkoliv na první pohled nevinná – se ukázala být začátkem něčeho mnohem většího. Začátkem konce iluze, že se v této rodině všichni podporujeme. Začátkem války, kterou jsem svedla mezi čtyřmi stěnami našeho domu.
Tchán si chtěl půjčit peníze
– Jano, můžeme si promluvit? – Eduard stál ve dveřích, v té své bundě z devadesátek, které se za nic nechtěl vzdát. Stál tam jako úředník osudu, s vážnou tváří a očima zabodnutýma do podlahy.
– Samozřejmě, – odvětila jsem, i když jsem už tušila, že se něco chystá.
Sedli jsme si v kuchyni. Uvařila jsem mu čaj, ale ani se ho nedotkl. Opřel si ruce o stůl a chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl.
– Mám… dočasné finanční potíže. Víš, jak to je – ceny, inflace, život. Potřeboval bych padesát tisíc. Na chvíli. Možná na dva měsíce. Maximálně na tři.
Ztuhla jsem. To nebyla malá částka. A já jsem věděla – cítila jsem to v kostech – že to nejsou „dočasné potíže“. Můj tchán měl dluhy. Někdo z Petrovy rodiny se kdysi prořekl. Vím, že už prodal část vybavení po firmě a měl nevydařený „zlatý kšeft“. A že už dlouho vymýšlel, od koho si půjčit.
– Takovou částku nemám, – zalhala jsem. – A i kdybych měla, nemůžu ti je dát, promiň.
Podíval se na mě, jako by mě viděl poprvé. Chvíli mlčel, pak kývl hlavou.
– Rozumím, – řekl chladně. – Je dobré vědět, na koho se dá v rodině spolehnout.
A odešel. Beze slova. Bez čaje. Ani nezavřel dveře.
Zůstala jsem sama v kuchyni, se šuměním konvice a bušícím srdcem. Měla jsem chuť zavolat Petrovi, ale něco mi říkalo, že tohle je teprve začátek.
Manžel se na mě zlobil
– Tys mu odmítla?! – Petr téměř zakřičel, když jsem mu pověděla, co se stalo. Přišel pozdě večer, unavený po práci, a já jsem usoudila, že to nebudu déle odkládat.
– Petře, on neřekl pravdu. To nejsou žádné „dočasné potíže“. Tvůj otec má dluhy. A já nehodlám přikládat ruku k jeho dalším lžím, – mluvila jsem klidně, ale s každou chvílí jsem cítila, jak ve mně něco praská. Protože ten tón… Ten pohled mého manžela – plný nepochopení, ba přímo zklamání – bolel víc, než jsem si dokázala představit.
– Ale je to můj otec! On mě vychoval, dřel celý život! – Petr gestikuloval, jako by se snažil ze sebe něco shodit, celou tu tíhu emocí, která v něm kdesi vřela. – Myslíš, že by udělal něco, co by nám mohlo ublížit?
– A kdo jsem já? – zeptala jsem se tiše. – Cizí ženská, která se toleruje, dokud vaří obědy a říká „ano“? Petře, on mnou pohrdá. Vždycky jsem to cítila. A teď, když jsem mu odmítla, jsem jen potvrdila, že pro něj nikdy nebudu „rodina“.
Petr zmlkl. Díval se na mě dlouho, s bezradností, kterou nedokázal skrýt. Pak si povzdechl a šel za dětmi. Zůstala jsem sama v obývacím pokoji. Cítila jsem se… odříznutá. Jako by někdo přestřihl neviditelnou nit, která mě spojovala s tímto domem. A nejhorší bylo, že už tehdy jsem věděla, že se Eduard nevzdá. Že ta válka právě začala.
Tchán mě urážel
Tu noc jsem nespala. Naslouchala jsem. Tichu. Dechu dětí. Tikání hodin. Až jsem nakonec uslyšela – hlasy. Ozývaly se z obýváku. Sešla jsem potichu po schodech, bosé nohy na studeném parketu, se srdcem plným chvění.
– …protože víš, Petříku, jsou ženy a jsou mrchy. Tvoje žena patří do té druhé kategorie, – uslyšela jsem Eduardův hlas. – Kariéristka. Taková, co nejdřív počítá a pak se ptá, jestli ještě někdo žije.
Ztuhla jsem. Stála jsem za rohem, zkamenělá.
– Tati… přestaň. – Petrův hlas byl tichý, unavený.
– Ne. Nepřestanu. Ona tě odřezává od rodiny. Říkám ti, že to špatně skončí. Ty s ní sedíš v tomhle domě, a já? Ani mě nechtěla vyslechnout.
– Ona… má své důvody, – zamumlal Petr.
Nevydržela jsem to.
– Důvody?! – vpadla jsem do obýváku. Oba ztuhli. – Nebo jsem se možná prostě přestala bát říkat „ne“?
Eduard se na mě podíval s pohrdáním.
– Posloucháš za dveřmi, Jano? To máš taky v životopise, kromě toho, že jsi paní manažerka?
– Ano, a v životopise mám taky to, že nejsem naivní. A že nepodporuju cizí dluhy. A že ze sebe nedělám idiotku pro svatý klid.
– Podívej, Péťo, – povzdechl si Eduard teatrálně. – To není žena. To je kyborg.
Už jsem to dále nemohla poslouchat.
– Vypadni z mého domu. Hned.
Zmlkl. Podíval se mi do očí, vzal si bundu. A odešel. S prásknutím dveří.
Petr seděl beze slova. Nepodíval se na mě.
– Vážně si o mně tohle myslíš? – zeptala jsem se.
Mlčel.
– Skvěle, – zašeptala jsem a vrátila se do ložnice.
Ten večer jsem si poprvé pomyslela, že vlastně nevím, s kým žiju.
Vylila jsem si srdce sestře
Druhý den jsem vstala dřív než obvykle. Prošla jsem domem jako stín – bez kávy, bez rádia, bez rozhovoru. Vzala jsem si kabelku, kabát a odešla, než se děti probudily. Jela jsem bezcílně před sebou. Zastavila jsem až před domem mé sestry.
– Jano?! – otevřela dveře v pyžamu, s rozespalým pohledem. – Proboha, co se stalo?
– Můžu dál?
Beze slova mi udělala místo. Teprve u kuchyňského stolu jsem se zhroutila. Slzy mi kapaly do čaje, hlas jsem měla drsný jako starý papír.
– On se mě nezastal, chápeš? Stál tam, když jeho otec o mně mluvil jako o… jako o nepříteli.
– A děti? – zeptala se tiše.
– Děti… Eduard je zasypává dárky. Cukrovinky, pohádky, pozornost. Chce jim ukázat, že jen on je miluje. A já? Já jsem ta zlá, protože říkám „ne“.
Večer jsem se nevrátila domů. Šla jsem na dlouhou procházku sídlištěm, kde mě nikdo neznal. Plakala jsem jako dítě. Když jsem se vrátila k sestře, zavolala jsem Petrovi.
– Jsi tam?
– Ano, – jeho hlas byl jako zeď.
– Promluvíme si?
– Děti spí.
– Neptám se na děti, ptám se na tebe. Na nás.
Zmlkl. Po chvíli řekl:
– Táta říká, že dramatizuješ. Že stačilo pomoct, ale ty jsi to musela udělat scénu.
Přejel mi mráz po zádech, jako by někdo v lednu otevřel okno.
– Takže ty si to myslíš taky?
– Nevím, Jano. Už nevím.
Zavěsila jsem. A tehdy mi došlo něco brutálního: on opravdu „už neví“. A já jsem zůstala úplně sama s rozhodnutími, která měla být společná.
Nastavila jsem hranice
Dveře se otevřely v deset ráno. Stál v nich Eduard. Bez ohlášení. S tím svým opotřebovaným úsměvem, který teď spíš připomínal grimasy.
– Musíme si promluvit, – oznámil, než jsem vůbec stačila něco říct. – Bez emocí. Jako dospělí.
– Prosím, – opřela jsem se o rám dveří. Nepustila jsem ho dovnitř.
– Víš… Přemýšlel jsem, proč jsi vlastně odmítla. A došel jsem k závěru, že to byl test. – Usmál se, jako by právě řekl něco geniálního. – Chtěl jsem si ověřit, jestli jsi loajální. Jestli stavíš rodinu nade vše.
Odfrkla jsem si.
– Loajální? Já? Takže odmítnutí půjčky je zrada? A ty? Ty můžeš manipulovat, urážet, rozdělovat lidi a to je v pořádku, protože jsi „rodina“?
– Nedělej ze sebe chytrou. – Jeho tón se zostřil. – Vždycky sis myslela, že jsi něco víc, protože máš dobrou práci, pěkný kabátek a auto ze salonu. Ale to já naučil tvého manžela, jak být chlap.
– Tak to jsi ho asi moc dobře nenaučil, – odsekla jsem. – Protože opravdový chlap se dokáže postavit na stranu své ženy, když se s ní zachází jako s hadrem. A neschovává se za zády tatínka.
Eduard udělal krok ke mně.
– Možná Petr konečně prohlédne. Možná si všimne, že to ty rozbíjíš rodinu. Ne já.
– Jestli jeho láska závisí na půjčce, tak je lepší, ať prohlédne ještě dnes, – řekla jsem a podívala se mu přímo do očí. – A ty, Eduarde, ode dneška sem bez pozvání nechoď. Nechci tě ve svém domě.
Stál chvíli v tichu. Pak se otočil a odešel. Beze slova. Dveře jsem za ním pevně zavřela. Ruce se mi třásly, srdce mi bušilo, ale cítila jsem něco nového. Klid.
Jana, 35 let
