Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy doopravdy šťastná. Možná před pěti lety, než mi Petr oznámil, že „musí najít sám sebe“, a odstěhoval se k té své jogínce z Brna. Nebo možná ještě dřív. Nějakou dobu jsem se snažila dát si život znovu do pořádku – schůzky přes aplikaci, rozhovory, které skončily dřív, než vůbec pořádně začaly, večery strávené s vínem a filmem, který mě měl utěšit. Ale neutěšil. Život se čím dál víc podobal nekonečnému čekání. Na něco. Na někoho. Na změnu.
Chtěla jsem odjet tam, kde mě nikdo nezná
Rozhodla jsem se odjet – all-inclusive hotel někde u Středozemního moře, kde mě nikdo nezná, nikdo se na nic neptá. Potřebovala jsem slunce, drink s deštníčkem a klid. Bez aplikací, bez schůzek, bez myšlenek na to, že zase musím něco napravovat.
Usedla jsem na lehátko s knihou, i když jsem nepřečetla ani stránku. Vedle mě ležel on – muž s lehce prošedivělými spánky a očima, které uhýbaly, když jsem se s ním snažila navázat oční kontakt. Ale neuhýbaly úplně. Protože v tom pohledu něco bylo. Něco, co mi rozbušilo srdce. Usmála jsem se. On také. A pak jsem si všimla jeho ruky se snubním prstenem.
Pořád jsem na něj myslela
„Říkám ti, on nemusí nic říkat. On všechno poví očima,“ řekla jsem a usrkla drinku s palmičkou.
Magda pozvedla obočí a podívala se na mě se směsicí pobavení a nedůvěry.
„No dobře, a co ti těma očima jako řekl?“
„Zůstaň,“ zašeptala jsem a sama se zasmála své vlastní teatrálnosti. „A ještě: Vidím tě. Opravdu tě vidím.“
„Jano, drahoušku, vždyť má snubní prsten,“ připomněla mi, jako by byla mé svědomí. „Možná je to jeden z těch nudných manželů, kteří se jednou za rok utrhnou s rodinou na dovolenou a předstírají, že mají své ženě ještě co říct?“
„Možná. Ale… já nevím. Něco tam jiskří. Jen nevím, jestli to je ve mně, nebo mezi námi.“
Magda zavrtěla hlavou a sáhla po své sklence.
„Víš, že z toho koukají potíže, viď?“
Věděla jsem to. Ale poprvé po dlouhé době jsem nechtěla před problémem utíkat. Chtěla jsem se na něj podívat zblízka. I kdybych se měla spálit. Večer jsem nemohla usnout. Ležela jsem v posteli, dívala se do stropu a v hlavě si přehrávala jeho pohled. To, jak zvedl oči od knihy, jak lehce pozvedl obočí, jako by chtěl něco říct, ale nemohl. Snubní prsten nelhal. Ale jeho oči… taky ne.
On taky něco cítil
Potkali jsme se u baru. Úplnou náhodou. Já jsem si přišla pro další drink, on si objednával espresso. Podíval se na mě a usmál se tím úsměvem, který jsem už znala z lehátka. Vřelým. Trochu nesmělým. Trochu jako by chtěl říct „Ahoj“, ale nebyl si jistý, jestli smí.
„Kniha byla dobrá?“ prohodila jsem a bradou ukázala na jeho výtisk ležící na baru.
„Víte co…“ zaváhal, jako by nechtěl lhát. „Přečetl jsem jen pár stránek.“
„To znamená, že vás něco rozptyluje,“ řekla jsem s úsměvem.
„Možná… možná někdo,“ odpověděl a upil si kávy.
Sedli jsme si na lehátka na pláži, tentokrát už vedle sebe. Neplánovali jsme to. Prostě to tak vyšlo.
„Michal,“ řekl a natáhl ruku.
„Jana.“
Bavili jsme se o knihách, filmech, o tom, že nesnáší krevety a miluje jazz. Že bydlí kousek za Prahou a jeho oblíbený měsíc je září. O své ženě se nezmínil ani slovem. Ani o dětech. A já se neptala. Neměla jsem odvahu. Zato jsem v jeho očích viděla smutek. Ne takový ten teatrální. Skutečný, hluboký. Jako by něco dávno ztratil a už se to ani nepokoušel hledat. Vrátila jsem se na pokoj s hlavou plnou otázek. Je možné, že nás něco spojuje? Nebo to jen moje touha vyčetla z jeho očí víc, než tam doopravdy bylo? Ale ne. On to cítil taky. Nebyla to jednostranná iluze.
Začalo to letmým dotykem ruky
Po večeři jsme se procházeli po břehu moře. Potichu. Šuměly vlny a pod nohama nám vrzal písek. Nemuseli jsme mluvit – stačilo, že šel vedle mě, blízko. Cítila jsem jeho přítomnost každým nervem. A že každé naše mlčení něco znamená. Zastavil se, sehnul se a zvedl mušli. Podal mi ji s úsměvem.
„Na památku.“
Naše ruce se na zlomek vteřiny letmo dotkly. Ale to stačilo. Cítila jsem, jako by mě opařil proud. Srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měla dojem, že ho slyší celý hotel. I on se zarazil, dlouze se na mě podíval, jako by v něm něco prasklo.
„Jano…“ začal, ale nedokončil. „Neměl bych…“ dodal tišeji.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se mu podívala do očí. A to stačilo. Políbil mě. Ne prudce. Ne vtíravě. Něžně. Jako by se omlouval. Za všechno. Za ženu. Za to, že se tu ocitl. Za to, že jsem žena, která na chvíli uvěří, že to něco znamená.
A já? Já jsem mu to dovolila. Ani jsem se nepokusila ucuknout.
Potom jsme šli dál a mlčeli. Už ne jako dva cizí lidé. Ale ani jako milenci. Jen jako dva ztracení lidé, kteří na chvíli přestali být sami. A i když hlava křičela: „Utíkej!“, srdce šeptalo: „Zůstaň.“
Nic mi nevadilo
„Kdes byla?“ Magda seděla na terase se sklenkou vína, když jsem se vrátila. Pozorně si mě prohlédla a svraštila obočí. „Zase jsi byla s ním?“
Neodpověděla jsem. Sedla jsem si vedle ní a dívala se na tmavou oblohu nad bazénem.
„Jano, nebuď naivní. Ty si vážně myslíš, že je to něco víc než jen prázdninový románek?“
„On není šťastný,“ řekla jsem tiše.
„Ale pořád je ženatý,“ připomněla mi ostře. „A ty jsi ta druhá. A víš to.“
Mlčela jsem. Každé její slovo se do mě zabodávalo jako jehla. Ale nechtěla jsem to poslouchat. Protože já to přece věděla. Věděla jsem to od začátku. Ale už bylo příliš pozdě na to, abych couvla.
„Možná jsem ta druhá,“ odpověděla jsem nakonec, „ale těch pár dní se cítím jako ta první.“
„To je iluze,“ sykla. „A ty to víš.“
Vstala a vešla dovnitř, práskla dveřmi. Zůstala jsem sama. V myšlenkách jsem stále cítila chuť jeho rtů a dotek jeho ruky. Věděla jsem, že dělám špatnou věc, ale nedokázala jsem přestat. Protože všechno, co je špatné, dokáže chutnat nejlépe. Zvlášť když život dlouhou dobu chutnal jako papír. A Michal? Michal necouval. Právě naopak. Psal mi, hledal mě pohledem u bazénu, zval mě na další večery. A já jsem šla. Stále hlouběji do něčeho, co mě mělo jenom spolknout a vyplivnout.
Odjel beze slova
Probudila jsem se s pocitem, že je něco špatně. Povlečení vedle mě bylo studené. Michal odešel ještě před úsvitem. V pokoji bylo ticho, až příliš ticho.
Vyskočila jsem z postele, přehodila přes sebe šaty a běžela na recepci. Srdce mi bušilo jako o závod. Možná se něco stalo? Možná si jen odskočil na kávu? Možná…
„Promiňte, pokoj 218. Michal… Je tady…?“ začala jsem nemotorně a sotva lapala po dechu.
Recepční se podívala do monitoru, pak na mě.
„Host z pokoje 218 odjel dnes ráno. Brzy, kolem šesté. Nechal tu vzkaz. Pro paní Janu?“
Přikývla jsem. Podala mi složený lístek papíru.
„Děkuji za všechno. Nejsem připraven.“
Stála jsem v hale s tím kouskem papíru v ruce a cítila se, jako by mě někdo praštil. Jen tak. Bez rozloučení, bez vysvětlení, bez odvahy. Nebrečela jsem. Ještě ne. Ale uvnitř se něco rozpadlo. Ne poprvé. Ale pokaždé to bolí stejně. Vrátila jsem se na pokoj. Pořád tam byl cítit jeho parfém. Michal zmizel. A já zůstala s otázkami. Byla jsem jen chvilkovým rozptýlením? Únikem od reality? Fantazií? Cítil vůbec polovinu toho, co já? Neměla jsem odpověď. Měla jsem jen ten vzkaz. A ticho na druhé straně.
Stýskalo se mi
Vrátila jsem se do Česka s tíhou na srdci, která se nechtěla rozpustit ani ve sprše, ani u vína, ani po prášcích na spaní. Zase jsem chodila do práce, zase si večer pouštěla seriály, zase jsem kamarádkám říkala, že „se mám dobře“, ale neměla. Protože se ve mně něco zlomilo. Nebo spíš – něco se probudilo. Něco, co jsem už nedokázala zatlačit do kouta.
Pochopila jsem, že se mi nestýská po Michalovi jako po člověku. Stýská se mi po těch emocích. Po tom pohledu, který říkal, že mě někdo vidí. Po tom pocitu, že jsem na pár dní nebyla jen kolegyně z práce, dcera, sousedka ze třetího patra. Byla jsem žena. Takovou, po které se touží, které se naslouchá, kterou se nepřehlíží.
Cítil ke mně Michal něco? Možná. Možná tolik, kolik člověk dokáže cítit během pár dní na horkém písku, s drinkem v ruce a se stínem rodiny za zády. Ale na tom nezáleželo. Protože to nebyl jeho příběh. Byl to můj příběh. Zamiluju se ještě někdy? Nevím. Možná. Ale pokud ano, tak ne do pohledu zpoza lehátka. Ale do někoho, kdo zůstane na snídani.
Jana, 36 let
Související články
