Žila v přesvědčení, že mateřství není pro ni – jenže pravdu si nechávala pro sebe. Teprve během vysněné dovolené začal její pečlivě budovaný svět praskat ve švech a události ji donutily čelit tomu, co dlouho potlačovala.
Nikdy jsem necítila mateřský instinkt. Už jako náctiletá jsem věděla, že děti nebudou součástí mého života – ani teď, ani „někdy“, ani „na stará kolena“. A přesto jsem během tří let mého manželství s Michalem – úžasným, citlivým chlapem, který o dětech mluvil jako o samozřejmosti – nedokázala říct to na rovinu. Mluvila jsem polopravdy. Že „možná za pár let“, že „teď práce“, že „ještě není čas“. A on mi to baštil. A miloval mě ještě víc za mou údajnou dospělost a trpělivost.
„Pravda byla jiná“ – nikdy jsem nebyla připravená. A věděla jsem to moc dobře.
Profesně jsem byla tam, kde jsem chtěla být – vedoucí pozice, zajímavé projekty, svoboda. Michal? Ten mě podporoval. Vařil, rozesmíval mě, objímal. Milovala jsem ho po svém, ale občas jsem se cítila, jako bych hrála cizí roli. Až jsme si nakonec naplánovali společnou dovolenou. Řecko. Modré moře, bílý písek, teplé večery. A já, dusící se nevyslovenou pravdou, kterou znala jen jedna osoba – Magda.
Nevím, co bych dělala, kdyby se něco pokazilo… „Já tenhle život prostě nechci“, – řekla jsem jí a usrkávala víno v její kuchyni.
Magda se na mě jen chápavě podívala. A pak, zdánlivě nevinná cesta, měla všechno změnit.
Byl to okamžik zapomnění
Řecko bylo jako z katalogu – tyrkysová voda, bílý hotel s balkonem s výhledem na záliv a ta vůně rozpáleného vzduchu smíchaná s vínem a slaným vánkem. Michal se uvolnil okamžitě, jakmile jsme překročili práh pokoje. Slunce na něj působilo jako uklidňující prostředek – byl jako pes puštěný na louku.
„Cítím se tu s tebou,“ jako bychom byli mladí bohové... „Možná je to ta chvíle, co?“ – zažertoval a díval se na mě tím svým měkkým pohledem.
„Neříkej to... Víš, že je to složité...“ – odpověděla jsem s nuceným úsměvem a kývla na číšníka pro další karafu vína.
Večer byl úžasný – tančili jsme na nějakém provizorním parketu na pláži, písek se mi dostával do sandálů a vlasy se mi lepily vlhkostí a potem. Smáli jsme se, jako bychom byli zase snoubenci. Víno teklo proudem a já jsem si, navzdory rozumu, dovolila trochu bezstarostnosti.
Pamatuju si jen jeho ruku na mém stehně, smích, který přecházel v ticho, a pak hotelové povlečení vonící květinami. Probudila jsem se za svítání, nahá, s bolestí hlavy a pocitem něčeho nevratného. On spal klidně vedle mě, jako by se nic nestalo. A já jsem se dívala do stropu a cítila, že jsme zašli příliš daleko.
Udělala jsem si těhotenský test
Vrátili jsme se do Česka, jako by se nic nestalo. Michal vyprávěl kolegům v práci o grilované chobotnici a o tom, že by si jednou chtěl koupit dům s výhledem na moře. Já… já jsem dělala všechno, abych se nezbláznila. První dny jsem předstírala, že je to jen stres, že zpoždění je důsledek cesty, změny klimatu, jídla. Ale po týdnu už jsem to věděla. Moje tělo se nikdy nemýlilo.
Koupila jsem si test v lékárně nejdál od domova. Paní se na mě podívala až příliš přívětivě, jako by mi z tváře četla radostné očekávání. Vyšla jsem odtamtud se pálivým ruměncem.
Dvě čárky se objevily rychle. A stejně rychle mi začalo srdce bušit, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Stála jsem v koupelně, v županu, s testem v ruce a cítila, že se mi všechno hroutí pod nohama.
Michalovi jsem to neřekla. Nemohla jsem. Místo toho jsem zavolala Magdě.
„Já nemůžu. Nechci. Tohle se nemělo stát!“ – vykoktala jsem.
„A Michal? Řekneš mu to?“
„Nevím… Nevím, co udělám…“
Magda chvíli mlčela.
„Kornélie, dýchej. Nejdřív dýchej.“
Zavřela jsem oči. Viděla jsem se jako matka a... nemohla jsem. Nedokázala jsem to. Cítila jsem se podvedená – sama sebou, jím. Vždyť věděl, že nechci děti. Opravdu si myslel, že změním názor?
„Měl mě chránit“, – zašeptala jsem. „I před mou vlastní hloupostí.“
V tu chvíli jsem byla připravená zmizet. Všechno nechat a odjet. Ale věděla jsem, že už je pozdě.
Michal měl radost
Seděli jsme na gauči, jako každý večer – on s notebookem na klíně, já se sklenkou červeného vína, kterou jsem neměla odvahu vypít. Oči měl upřené na obrazovku, naprosto netušil, že se jeho svět za chvíli změní.
„Michale... “– řekla jsem tiše.
„Hm?“ – zvedl pohled a lehce se usmál.
„Jsem těhotná.“
Ztuhl. Úsměv mu zmizel z tváře, ale jen na vteřinu. Pak se mu po obličeji rozlilo něco, co jsem nemohla snést – „radost“.
„Vážně? Kornélie... to je nejlepší den mého života.“
Zavřela jsem oči. Chtěla jsem zmizet. Chtěla jsem vrátit čas.
„To je nejhorší den mého života“, – řekla jsem tiše, jako pro sebe.
Michal se přestal usmívat.
„Co to říkáš?“
„Nechci to dítě.“ Nikdy jsem žádné nechtěla. Myslela jsem, že to víš.
„Ale říkala jsi, že... možná někdy.“
„Protože jsem ti nedokázala říct pravdu.“ Bála jsem se, že mě opustíš. Tak jsem lhala. Říkala jsem to, co jsi chtěl slyšet.
Vstal. Ztratil slova. Zíral na mě jako na cizího člověka.
„A co teď? Uděláš to sama? Rozhodneš se sama? Ani mi nedáš právo se radovat?“
„Protože to není důvod k radosti! Pro mě je to konec. Konec mě samé.“
Michal odešel do ložnice a zabouchl dveře. A já jsem seděla v tmavém obýváku a poprvé jsem pocítila, že ho opravdu nenávidím. Ne za to, že mě miloval. Za to, že neviděl, kým doopravdy jsem.
Cítila jsem tlak
Máma přišla bez ohlášení. S taškou jablek a sklenicí džemu, jako obvykle. Michal ji přivítal s nuceným úsměvem a pod záminkou naléhavého e-mailu se vypařil do práce. Nechal mě s tou emocionální bombou samotnou.
„Jsi nějaká bledá. Děje se něco?“
Povzdechla jsem si. Už jsem neměla sílu se skrývat.
„Jsem těhotná.“
Máma na vteřinu ztuhla, jako by zpracovávala ta slova. A pak propukla v pláč. A smích. Střídavě.
„Konečně.“ Budete šťastní. Uvidíš, všechno se spraví. „Michal je dobrý kluk. A ty jsi silná, zvládneš to.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se dívala, jak se motá po mé kuchyni, jak dává jablka do mísy, jak mluví o výbavičce a jménech. Ani se nezeptala, co vlastně cítím.
„A co když nechci být šťastná tímhle způsobem?!“ – vykřikla jsem nakonec, náhle, bez varování.
Ztuhla s nožem v ruce. Podívala se na mě, jako by nerozuměla jazyku, kterým mluvím.
„Ne každá žena musí být matkou. Já nechci. Nikdy jsem nechtěla. Tohle není můj život.“
„Nemluv hlouposti. To jsou hormony. Uvidíš, až porodíš, všechno se změní.“
A tehdy jsem pocítila, jako by na mě spadla obrovská, mokrá duchna. Nikdo mě neposlouchal. Nikdo mě neslyšel.
Všichni věděli lépe. Co bych měla. Co MUSÍM.
Měla jsem krizi
Sbalila jsem si jen to nejnutnější. Kosmetickou taštičku, tepláky, nabíječku. Zmizela jsem uprostřed týdne, bez zanechání vzkazu, beze slov. Michal byl v práci, máma už asi plánovala, jaké záclony pověsí v dětském pokoji. A já jsem sedla do auta a odjela za Magdou. K její dřevěné chatě u jezera, kde bylo vždycky ticho a bezpečno. Magda otevřela dveře a podívala se mi do očí. Nic neříkala. Prostě mě pevně objala, jako by všechno věděla beze slov.
Večer jsme seděly na terase, s dekami na kolenou a malinovým čajem.
„Všichni se radují, jenom já ne. Nikdo se mě neptá, co cítím!“ – vychrlila jsem ze sebe.
„Tak mi řekni – co cítíš?“
Zmlkla jsem. A pak se ze mě odpověď vylila jako lavina.
„Prázdnotu. Strach. A nenávist. K sobě… i k němu.“ K Michalovi. Protože jsem ho podvedla a on si toho ani nevšiml. „Protože je šťastný, a já… já nemůžu dýchat. Budím se v noci a mám chuť zmizet. Prostě se vypařit.“
Magda mlčela, ale držela mě za ruku. To ticho bylo vším, co jsem potřebovala.
„A co teď?“ – zeptala se nakonec.
„Nevím. Možná tu pár dní zůstanu.“
Podívala se na mě starostlivě, ale nic neřekla. Věděla, že nehledám radu. Hledám sama sebe.
Nevím, co bude
Vrátila jsem se po pěti dnech. Dům byl tichý. Michal seděl u kuchyňského stolu, s nedopitou kávou a prázdným pohledem upřeným do zdi. Když mě uviděl, nezvedl se, nic neřekl. Jen kývl hlavou. Zula jsem si boty, jako bych se vrátila z nákupu, a ne z emocionálního pekla. Seděli jsme naproti sobě. Neplakali jsme. Nekřičeli jsme. Bylo to jako smíření se s tím, že se náš krásný, pohodlný svět právě otřásl.
Když jsem zůstala sama, sedla jsem si na podlahu v ložnici a přiložila si dlaň na břicho. Ještě jsem nic necítila. Ani pohyb, ani pouto. Jen ticho.
A tehdy jsem pochopila – možná problémem nebylo to dítě. Možná problém jsem já. Protože jsem nikdy neměla odvahu být plně sama sebou. Vždycky jsem se někomu zavděčovala. Předstírala jsem. Až jsem se nakonec v těch rolích ztratila. Ale je to můj život. A jestli z něj mám něco zachránit, musím začít říkat pravdu. I když všichni ostatní dávají přednost pohádkám.
Kornélie, 32 let
