Tereza chtěla pomoci své dceři po rozvodu a vzala vnuky na prázdniny k Máchovu jezeru. Namísto klidu a hezkých zážitků ji ale čekaly nekonečné scény, stížnosti od ubytovaných hostů a nakonec i žádost, aby s dětmi penzion opustila.
Vždycky jsem byla přesvědčená, že dětem se má pomáhat. Proto když jsem viděla, že dcera už mele z posledního, navrhla jsem jí, že jí ulevím a vezmu její děti na prázdniny k Máchovu jezeru. Ani v nejhorších snech by mě ale nenapadlo, že se z mých vnuků vyklubou malí čerti, za které se budu muset stydět.
Nezvládala to
Před několika měsíci mi dcera oznámila, že její manželství právě skončilo a že se rozhodla podat žádost o rozvod.
„Určitě sis to dobře promyslela?“ zeptala jsem se s obavami.
Můj zeť sice nebyl ten nejlepší manžel a otec pod sluncem, ale přesto jsem si myslela, že život ve dvou je o dost jednodušší než o samotě.
„Určitě,“ odpověděla Marta a v jejím hlase byla slyšet rozhodnost.
„Když ses tak rozhodla…“ povzdechla jsem si.
Nechtěla jsem se v tom dál šťourat, i když jsem o správnosti toho rozhodnutí stále nebyla přesvědčená. Ale co jsem měla dělat? Marta byla dospělá a měla právo se rozhodovat sama. Jen jsem doufala, že to nějak zvládne.
Moje naděje ale rychle pohasla. Marta jen stěží zvládala skloubit práci a péči o dvě děti. Byla věčně uspěchaná, unavená a nervózní. A to se odráželo i na dětech.
„Uklidněte se už konečně!“ zvýšila hlas, když se děti zase jednou dožadovaly její pozornosti.
Zrovna jsem se u ní stavila, abych se podívala, jak to zvládá, a na vlastní oči se přesvědčila, že opravdu bídně. Ve dřezu stálo špinavé nádobí, po bytě se povalovalo oblečení a hračky a moji dva vnuci se hlasitě dožadovali oběda.
„Pomáhá ti Marek nějak?“ zeptala jsem se. Můj zeť projevoval zodpovědnost jen zřídkakdy, ale doufala jsem, že nezapomene, že má děti.
„Sama vidíš,“ povzdechla si dcera. „Nejdřív sliboval, že mi pomůže, ale jeho nadšení rychle vyprchalo. A já už opravdu nemám sílu,“ dodala odevzdaně.
„No neříkala jsem to,“ dralo se mi na jazyk. Nahlas jsem to ale neřekla. I když jsem si od začátku myslela, že rozhodnutí o rozvodu bylo chybou, nehodlala jsem své dítě srážet ještě víc k zemi. Už takhle jela na výpary.
Přišla jsem s nabídkou pomoci
Bylo mi naprosto jasné, že Marta potřebuje pomoc. A protože jsem se letos opět chystala k Máchovu jezeru, rozhodla jsem se, že vezmu vnoučata s sebou.
„Určitě to nebude problém?“ ptala jsem se známé. V jejím penzionu jsem si pronajímala pokoj už mnoho let a vždycky jsem tam jezdila sama.
„Samozřejmě že ne,“ uslyšela jsem v odpovědi. „Dobře víš, že jsi tu vždycky vítaná, ať už s dalším zavazadlem, nebo bez něj,“ zasmála se.
Oddechla jsem si. U mé známé se ubytovávali hlavně senioři, kterým se přítomnost dvou rozjívených dětí nemusela líbit. A potomci mé dcery rozhodně nepatřili k těm nejklidnějším.
„Moc ti děkuju,“ řekla jsem.
A ještě jsem dodala, že jsou to opravdu hodní kluci. Pak jsem sama přemýšlela, co mě to jen popadlo, že jsem něco takového řekla. Možná, kdybych ji hned na začátku varovala, že přijedu se dvěma sígry, všechno by dopadlo jinak. Sama nevím.
Naše cesta se od začátku nevyvíjela podle mých představ. Už den před odjezdem kluci spustili scénu, že jejich kamarádi jedou do zahraničí, a oni musí trávit čas s babičkou v nějakém zapadákově.
„Bude to fajn,“ snažila jsem se je přesvědčit. „U Mácháče je překrásně,“ dodala jsem.
Marta tak tolerantní nebyla.
„Buď pojedete s babičkou, nebo budete celé prázdniny sedět doma,“ pohrozila jim. A to asi zabralo. Kluci se sice zatvářili uraženě, ale šli si balit.
„Doufám, že to s nimi nějak vydržíš,“ řekla dcera ustaraným hlasem.
„Neboj, poradíme si,“ ujistila jsem ji. Tehdy jsem ještě netušila, kolik ostudy si s těmi dvěma čerty užiju.
Od začátku šlo všechno špatně
Martin s Matějem se poprvé předvedli už ve vlaku. Jejich neustálý křik, hádky a hlasité hraní na mobilech tak daly zabrat ostatním spolucestujícím, že mě po několika desítkách minut požádali, abych je uklidnila.
Potom už to bylo jen horší. Kluci běhali po vlaku a neustále se dožadovali peněz na něco dobrého v jídelním voze. A já musela snášet kárací pohledy lidí, kteří toho měli plné zuby. Ostatně stejně jako já. Než jsme dojeli na místo, cítila jsem se tak vyčerpaná, jako bych složila vagon uhlí. A to jsem ještě nevěděla, že to je teprve začátek mých problémů.
„To je skvělé, že už jste tady. Čekala jsem na vás s večeří,“ přivítala nás kamarádka, jen co jsme překročili práh penzionu.
Na nic jsem neměla sílu a jediné, o čem jsem snila, byla pohodlná postel a pár hodin spánku. To mi ale nebylo dopřáno. Hned po večeři se kluci pustili do hádky, kterou slyšeli snad všichni. O tom jsem se ostatně dozvěděla hned následujícího rána.
„Mám na tebe prosbu,“ řekla mi kamarádka, jakmile jsem sešla na snídani. Kluci ještě spali, protože předchozí večer dlouho do noci hráli hry na mobilu.
„Cokoli budeš chtít,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Popros vnoučata, aby se chovala trochu tišeji,“ uslyšela jsem. „Chápu, že jsou to děti a mají spoustu energie. Mají na to právo. Ale u mě se ubytovávají hlavně starší lidé, kteří si sem jezdí pro klid a odpočinek. Zařídíš to?“ zeptala se a upřeně se na mě dívala.
„Samozřejmě,“ řekla jsem rychle. A pak jsem dodala, že se to už víckrát nestane. Sama jsem ale tak úplně nevěřila, že se mi podaří tento slib dodržet.
Už jsem jich měla prostě dost
Bohužel se mé tušení potvrdilo. Kluci se nejenže neuklidnili, ale s každým dnem se chovali hůř a hůř. A já musela denně poslouchat stížnosti.
„To jsou ale rozjívení spratci,“ zaslechla jsem jednoho dne u recepce. Kluci byli zrovna na dvoře, ale i sem bylo slyšet jejich křik a hádky.
„Promluvím s nimi,“ slíbila jsem.
„Na promluvy už je asi pozdě,“ odfrkla si starší paní. A těžko jí nedat za pravdu. Vždycky jsem věděla, že moji vnuci jsou pěkní rošťáci, ale jejich chování překvapilo i mě.
Během několika dalších dnů stížnosti a nářky obyvatel penzionu vyvrcholily. Vlastně nebyl den, kdy by u nás někdo neklepal s prosbou o ztišení chlapců. Už mi bylo opravdu trapně, že to musím poslouchat.
„Musíme si promluvit,“ oznámila mi jednoho dne kamarádka.
„Ano?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem moc dobře věděla, čeho se ten rozhovor bude týkat.
„Terezo,“ povzdechla si moje známá. „Víš, že tě mám moc ráda. A vždycky jsem se na tvůj příjezd moc těšila. Ale letos je to naprostá noční můra.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Bylo na ní jasně vidět, že pro ni ten rozhovor není lehký.
„Je mi to moc líto, ale musím to říct,“ řekla tiše. „Buď své vnuky uklidníš, nebo tě budu muset požádat, abys můj penzion opustila,“ dodala.
Už se tam nikdy nevrátím
Smutně jsem se na ni podívala. Ale naprosto jsem ji chápala.
„Promluvím s nimi,“ slíbila jsem znovu.
Majitelka penzionu nic neodpověděla. Jen se na mě usmála a zamířila do kuchyně. V tu chvíli dovnitř vběhli kluci. A jako obvykle začali křičet na celou halu.
„Prosím vás, uklidněte se,“ řekla kamarádka. Bylo vidět, že sotva drží nervy na uzdě.
„Nebudeš nám říkat, co máme dělat!“ vykřikl Martin. A Matěj se k němu přidal. Neuvěřitelné, ale v tomto jediném případě byli naprosto zajedno.
Myslela jsem, že se hanbou propadnu do země. Podívala jsem se na kamarádku a věděla jsem, že to je konec našeho pobytu v tomto penzionu.
„Prosím, abyste do zítřka opustili můj penzion,“ uslyšela jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. Ale Matěj mě předběhl.
„Jen dobře. Mám už dost sezení s těma starejma páprdamal,“ řekl a vyběhl na dvůr. A bratr běžel za ním.
„Kluci, vraťte se!“ křikla jsem bezradně. Mě ale také neposlouchali.
Ještě ten samý den jsem nás sbalila. Když jsme následující den penzion opouštěli, měla jsem dojem, že si všichni s úlevou oddechli.
„Promiň,“ řekla jsem majitelce, která stála u dveří. Vypadalo to, jako by se nás chtěla co nejrychleji zbavit.
„Je mi to líto,“ řekla jen.
Celou cestu domů jsem mlčela. Kluci se sice chovali jako vždy, ale mně už to bylo jedno. Chtěla jsem být co nejdříve ve svém bytě a alespoň na chvíli na ty sígry zapomenout. Přemýšlela jsem, jak mám Martě říct, že má nevychované a drzé syny.
Na druhou stranu jsem tušila, že si právě takhle odreagovávají rozchod rodičů. Ale co z toho? Kvůli nim jsem přišla o jedno z nejlepších míst na dovolenou. A i když to není moje vina, vím, že se tam už nebudu moci vrátit. Příliš se stydím za to, co se tam stalo.
Tereza, 60 let
